U zubaře

Zubař. Pro mnoho lidí asi jeden z neoblíbených lékařů. Ne tak pro mě. Že se zubaře nebojím jsem věděl už na základní škole. Není proč se ho bát. Je to člověk z masa a kostí v první řadě a lékař v té druhé. Stejně tak jako chodíme ke svému praktickému lékaři, měli bychom chodit i k zubaři. Kolik z vás má obavy ze svého praktického lékaře, milí čtenáři? A teď ruku na srdce. Kolik z vás má obavy ze zubaře? Možná, že vám můj krátký příběh pomůže vaše obavy zmírnit.

„Máte tam kaz,“ povídá doktor, když prvně odložil nástroje, „a je to ve fázi, kdy už bych na nic nečekal.“ Dodám, že zatím druhý. A útěchou budiž že v místě, kam se při hygieně dostávám dosti obtížně.

Většinu lidí při představě vrtačky v ústech asi polije studený pot. Já se však podivil: Sakra, vždyť se tak snažím. Zuby si čistím deset dvanáct minut, nadvakrát, natřikrát, tak co sakra je?

„Ono to vrtání bývá nepříjemné. Nejsem si jist, jestli jsme minule dávali injekci.“

Minule? Kdy to bylo, minule? přemýšlel jsem horečně. Později jsem si vzpomněl, že někdy před třemi lety. Bez injekce. Jen už si nepamatuju, jaké to bylo. Teď se to změní! umínil jsem si.

„Já taky nevím, abych se přiznal,“ říkám, zatímco doktor listuje v kartě. Hele, už jsi zažil dalece horší věci. Jestliže máš práh bolesti vysoký tak, že necítíš zlomenou ruku, je velká pravděpodobnost, že neucítíš ani vrtačku v hubě. Navíc máš dneska mluvit na mock testu (= přípravná zkouška z AJ), nemůžeš si dovolit mít tři hodiny mrtvej ksicht, říkám si v duchu.

„Víte co? Zkusme to bez toho a uvidíme. Když tak začnu řvát.“

„To nemusíte, stačí jen naznačit,“ usmál se a dal se do díla. Kdykoli se na mě děje něco, co nevidím, moje pravá ruka na to reaguje dosti silným spasmem (rozuměj křečí), bez ohledu na cítění bolesti. Křeč je tak silná, že mám co dělat, abych ruku udržel tam, kde chci, a ještě vnímal vrtačku, poněvadž jsem si chtěl uchovat pocity. Začalo to lechtat.

„Blížíme se k polovině, zvládáte?“ zeptal se po chvíli zubař.

„Jo, v pohodě, začínám to trochu cítit,“ odvětím, stále bojujíc s neposlušnou pravačkou, kterážto mě znervózňuje a ztěžuje vnímání vrtačky tančící v ústech. Nebolí to. Lechtá to!

Než si lékař vzal dlátko, řekl jsem mu, že mě notně znervózňuje pravá ruka, a že si ji tedy přisednu. Tak, a máš po srandě!

„Ted’ trochu zadrnčím,“ řekl muž v bílém plášti. Nově nasazený vrták se rozjel a se zaskřípěním se zabořil do zubu.

Zadrnčím? Co to je? Tohle že má být zubní vrtačka? Divil jsem se, že kromě tlaku nic necítím. Tak proč se potom říká, že u zubaře to bolí a málokdo tam rád chodí?

Když zubař skončil, sdělil jsem mu své překvapení.

„Víte, každý to vnímá jinak,“ odvětil. Přitom zubaři, jak jsem psal na začátku, jsou lidé z masa a kostí. A lékaři. Takže proč lidé obecně nemají zubaře v lásce? Protože se bojí bolesti?

Bolest je věc subjektivní. Co kdybychom vnímali bolest jako něco, co nám slouží, co nás posouvá dál. At‘ už nám dává pozitivní či negativní signály. Když nás něco totiž něco bolí, je to známka, že rosteme, stáváme se odolnějšími, vyvíjíme se. Nebraňme se bolesti, přijměme ji, odžijme ji, naslouchejme jí, učme se od ní. Ale pracujme s ní, ovládněme ji dřív, než ona začne ovládat nás. A pokud se stane nesnesitelnou, máme prostředky k jejímu utlumení.

No, jsem celkem zvědav, co nastane, až mi příště bude trhat pravou osmičku.