Kde je vůle...

„Já jsem si všimla, že chodíte líp. Už tolik nehážete pánví, jste narovnanější a více stabilní a pravou ruku máte více nataženou podél těla. To je úspěch,“ zhodnotila dnes na moji poslední velké vizitě primářka rehabilitačního ústavu naši pětitýdenní dřinu. Taková pochvala potěší.

Faktem je, že se nám za pět týdnů podařilo překopat, chcete-li změnit, stereotyp chůze, a přiblížit ho fyziologické chůzi cca na vytyčených 85%. Mým terapeutům a mně. A nejenom to.

Další fakt je, že si to včera „sedlo“, což znamená, že se nový stereotyp chůze zautomatizoval. Celé to bylo a je hlavně a především o hlavě. O práci s ní. O tom, naučit mozek aby dělal to, co chci a já na to nemusel myslet. A tady sehrála svou roli moje neoblíbenější mentální technika – vizualizace. Ano, až nyní, po sedmi letech, se naplno projevil potenciál oné osteotomie pro rozdílnou délku dolních končetin.

Normálně chodícím se tyto řádky nejspíše budou zdát jako kravina, já vím. Ale pro mě je to něco, co je mnohem lepší, než bylo to staré. Něco nového, něco převratného a úžasného. Něco, k čemu jsem asi i nevědomě dlouho směřoval a co si teď užívám.

Kde je vůle...

Tam je i cesta...