Sociální sítě

Existuje jich několik a v dnešním globalizovaném světě umožnují globalizovat ještě více, intenzivněji a rychleji než kdy dřív. Někomu poskytují prostor ke zviditelnění a reklamě, jinému slouží jako zdroj informací (jejichž kvalita není předmětem tohoto příspěvku), onomu jako komunikační kanál s kamarádem na druhém konci ulice, a další si s jejich pomocí vydělává na živobytí. Kdo nemá profil(y), jako by nebyl, vlastně neexistuje. Zadržte… To jako vážně?

I já jsem měl profily. Sedm a půl respektive pět let. Měl. Do letošního ledna. Prosím vás, s novým rokem, předsevzetím, novým startem či něčím podobným to nemá pranic společného. Prostě jsem profily na oněch sítích používal čím dál méně, až jsem jednoho lednového rána zjistil, že nechápu, k čemu to vlastně je, a že informací hrnoucích se na mě je takový přehršel, že i přes jejich tvrdé omezení nejsem s to je náležitě zpracovat a diverzifikovat a že mi zahlcují mozkovnu tak, až jí pozbývá kapacita na události konkrétního charakteru. Nejprve jsem si myslel, že to vydržím týden nebo tak nějak, leč už bez sítí existuji déle než čtvrtý měsíc a vůbec mi nechybí.

Mohlo by se zdát, že sociální sítě nám pomáhají socializovat se. Je to ale opravdu jen zdání. Spíše naopak, tyto platformy nás desocializují. O jejich negativních dopadech na jedince či společnost již bylo popsáno mnoho, já bych se spíše zaměřil na to, proč nás desocializují.

Socializace jednotlivce v rámci skupiny či společenství, anebo skupiny v rámci společenství, odpradávna probíhala tváří v tvář skrze vyjednávání, půtky, šarvátky i lité boje, jakož i skrze postavení předků ve společnosti. Dnes se sociální status měří tučností konta v bance, oblečením, autem a v neposlední řadě i počtem „přátel“ a množstvím lajků na sociálních sítích, a když jich je málo, připadají si někteří třeba i nevědomky méněcenní. Totiž lidé, než by žili svůj reálný život, žijí raději ten umělý virtuální, a svoji hodnotu odvozují již zmíněným počtem lajků a domnělých přátel. Všechno je to ale až příliš umělý svět, ve kterém jsme ochuzeni o skutečné sociální interakce tváří v tvář, na které jsme se evolučně adaptovali během stovek tisíců let. Svět, ve kterém vše co nám není příjemné můžeme smazat jediným kliknutím, svět, ve kterém si realitu upravujeme k vlastnímu ideálu dokonalosti. Svět, jenž se stal výkladní skříní našich životů. Někteří zajdou dokonce do takových extrémů, že svůj život porovnávají s fotkami druhých. Tady už i mě, ateistu, napadá jen citát z Bible: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“.

Jedním z možných vysvětlení proč sociální sítě desocializují je orgán, který máme všichni uložený nahoře – mozek. V něm vše začíná i končí. Psal jsem o tom článek na svém anglickém blogu (dostupný v angličtině zde: https://tomasalak.wordpress.com/2017/10/20/a-way-of-relaxing/).

Náš mozek se evolučně vyvíjí miliony let, ovšem globální společnost se za posledních sto let velmi výrazně proměnila. Nepoměr je myslím zřejmý, milí čtenáři. A internet? Ten v nám známé podobě existuje dvacet šest let! Z hlediska evoluce je sto let asi jako jedna kapka vody v Tichém oceánu – strašlivě málo na to, aby se naše těla mohla přizpůsobit tak rozsáhlým změnám. Nároky vzrostly, doba se zrychlila, a tak dále. S nástupem internetu se nám sice otevřely dveře poznání, ale množství informací jež musíme zpracovat a (správně) vyhodnotit vzrostlo ve velmi krátkém čase exponenciálně, což může vést k tomu, že jsme informačně přehlceni a již nejsme schopni správně interpretovat jejich objektivitu, což zase může vyústit v nesprávnou interpretaci reálného a nereálného (virtuálního). A kruh se uzavírá.

A jakže nás sociální sítě vlastně desocializují? Tak například na nich můžete vcelku pohodlně vést sáhodlouhou konverzaci s vašim kamarádem. Avšak ani sebedelší a sebepodrobnější konverzace na chatu vám plně nenahradí byť jen hodinovou osobní konverzaci u šálku kávy, čaje, nebo na lavičce v parku, i kdyby mělo jít jen o bezduché tlachání o ničem. Přes obrazovku totiž nevidíte bezprostřední reakce spolukomunikujícího, jeho gesta, mimiku, jakož nemáte možnost nevědomě vnímat jemné nuance, které však výraznou měrou konverzaci dotvářejí. S emotikony na mě prosím nechoďte. Po nějaké době nás tato evolučně získaná potřeba začne postrádat, byť třeba v nevědomé rovině, a může se to projevovat lecjak. Je lepší se vidět jednou za dva týdny než obden chatovat, podle mého mínění. A pokud není možnost osobního kontaktu, pak by možná stačilo občas chat proložit videem. Já osobně mám ze způsobů komunikace nahrazujících osobní styk nejraději e-mail. Zkusil jsem si i klasické dopisy a těm se vpravdě žádný jiný způsob nahrazující ten osobní nevyrovná.

A dalo by se pokračovat… Se sociálními sítěmi je to zkrátka jako s ohněm. Mohou nám být dobrým sluhou ale zlým pánem, neboť svět virtuální již ze své podstaty ve světě reálném neobstojí.