Druhý experiment

Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomil, jak vnímám svět kolem sebe. Že nad věcmi někdy až (zbytečně) moc přemýšlím a tíhnu k tomu všechno pitvat na prvočinitele. A trvalo mi to dlouho i přesto, že mi to lidé v mém okolí často říkali. Později jsem pak pochopil, že mám problémy zpracovat cokoli, co nejde logicky zdůvodnit. Naštěstí v drtivé většině případů jsem se logiky zatím vždy dobral. Avšak to, v čem logiku nenajdu, prostě přejdu stylem: „nelze to logicky zdůvodnit/nemá to logiku = neexistuje to“. Všechno beru přes logiku. Je to můj způsob, jak porozumět světu. Ale i já se málokdy spokojím s konstatováním, že „něco tak prostě je“. Tak to prostě je.

O co ti k čertu jde? To ti nestačila diskotéka, že musíš vymýšlet další kraviny a šťourat do vosího hnízda? Aby ses jednoho dne nedivil. Já tě pořád zachraňovat nebudu! obořil se na mě mozek, snažíc se dobrat logiky.

Jsem jen zvědavý. Jsou to ty samé důvody, jako když jsem šel na diskotéku. Nic víc, nic míň, odpověděl jsem.

Ale podívejme! Tak pán je zvědavý? Chce zjistit, jak to vypadá a probíhá? Další sociální experiment, není-liž pravda? Víš ty co? Dělej, jak myslíš, ale nechoď za mnou, až se něco podělá.

A bylo ticho…

Přihlásil jsem se na speed dating. Pro neznalé, speed dating, neboli „rychlé rande“, je seznamovací akce pro nezadané o pokud možno stejném počtu žen a mužů předem daného věkového rozpětí. Na konverzaci s jednotlivými protějšky máte pět minut, během kterých buď poznáte, že jste si sympatičtí, máte si co říct, nebo vám s danou osobou pšenka nejspíš nepokvete. Během večera si děláte poznámky a na konci označíte osobu/osoby, se kterou/kerými byste se chtěli ještě vidět. Pokud ona osoba označí i vás, jedná se o shodu a pořadatel akce vám pak předá vzájemné kontakty. Zda k dalšímu kontaktu dojde záleží už jen na vás, případně protistraně.

Možná si teď říkáte, co na tom je, jak můžu během pěti minut poznat druhého a zjistit, zda jsme si sympatičtí? Takhle jsem uvažoval taky. Realita je taková, že s někým vám pět minut připadá jako věčnost, zatímco s někým jiným jako výstřel z pistole.

Na rande jeden na jednoho už jsem byl pětkrát, v jednom případě se z toho vyvinula věc, které už se dalo říkat dlouhodobý vztah, ačkoli partnerka musela být hóódně trpělivá, za což jí patří mé opravdu upřímné poděkování. Ovšem rychlé rande je úplně někde jinde, vyžaduje úplně jiný styl komunikace. Protože moje předešlá partnerka pochází z anglofonní země, počítal jsem za svůj vrchol každodenní komunikaci v mé milované angličtině. Jenže, jak už jsem psal, rychlé rande je vyšší level, o tom jsem si nedělal iluze. A já byl náramně zvědavý, jak celou tuhle záležitost zvládnu nejen z hlediska komunikace.

Zúčastnil jsem se akce s širokým dvanáctiletým rozpětím. Samotná příprava se nelišila od přípravy na jakékoli mé předchozí rande, ačkoli to poslední skončilo tím, že se mi přetížila hlava a přestal jsem mluvit uprostřed schůzky. S tím ale neudělám vůbec nic, pokud to nastane. Mohl jsem jen doufat, to bylo všechno. Nejvíc práce jsem měl se sestavením otázek a s vizualizací celé události. Nepřispíval tomu ani fakt, že když jsem si šel několik týdnů před akcí kavárnu prohlédnout, cítil jsem se v ní kvůli nejméně sedmi panoramatickým kamerám, čtyřem požárním alarmům a deseti hasícím rozprašovačům na stropě jako ve vězení. Inu, vyrazil jsem.

Po příchodu jsem dostal propisku a složku ve které byl papír na poznámky a dotazník, vylosoval si přezdívku Rumcajs, sedl si a čekal až akce začne. Během čekání jsem začal mít jakýsi neurčitý pocit, který jsem nebyl s to dešifrovat. Tento „pocit“ jsem měl celou dobu konání akce.

Všude se píše, že komunikace je základ všeho. Že to bude těžké jsem věděl, ale že to bude AŽ TAK TĚŽKÉ… Zaprvé mi z hlavy vypadly skoro všechny připravené otázky, a zadruhé… A to je právě to, co nevím. Obcházel jsem jednotlivé stolky s dámami, dělal si poznámky a snažil se v hlavě všechno uspořádat.

Šok přišel, když jsem si uvědomil, že jsem se vůbec poprvé v životě nemohl spolehnout na svůj čich. Špatně se to popisuje, ale za ty roky jsem se na čich naučil spoléhat tak, že si dnes bez něj nedokážu představit denní fungování. A to se mi vymstilo. Namísto aby mě citlivý čich v prostředí s novými lidmi alespoň trochu uklidnil, byl mi zhola k ničemu. Vůbec jsem netušil, co se děje, poněvadž to pro mě byla zcela nová situace.

I tak jsem si ale akci užil. Konverzace s dámami se mi celkem vzato jevily příjemné, byť se střídala věčnost s výstřelem z pistole.

Když akce skončila a já jsem opustil kavárnu, rozbolela mě hlava tak, jak jsem to vpravdě ještě nezažil, a dostavilo se takové vyčerpání, že protestoval i žaludek.

Celá akce pro mě byla zajímavým zážitkem a cennou zkušeností. Avšak jednou stačilo.