Je důležité mít sny, touhy a přání (?)

Tento, vpravdě poněkud delší, příspěvek bych chtěl věnovat těm, kteří se chystají, realizují, nebo už realizovali své přání a sny. Když dovolíte, rád bych ho věnoval také těm, kteří mi pomáhají krůček po krůčku realizovat ty moje a podporují mne v tom. Nemám možnost všem poděkovat osobně, či tak z nějakého důvodu nemohu činit, což však rozhodně neznamená, že si jejich pomoci a podpory nevážím. Naopak. Jen to přímo nevyjádřím. Chtěl bych tak učinit skrze tento text. Přeji pěkné, i když delší, počtení!

„Přestal jsem si říkat, že jsem ztracený. Nejsem. Jen jsem na cestě, která nemá cíl, hnán nadějí, že najdu místo, které budu mít rád a zůstanu tam. Ale nejsem ztracený. Jen… jsem na své cestě.“ Friday Ahunanya, boxer.

Už delší dobu, konkrétně osm měsíců, jsem semhle na svůj blog nic nenapsal. Vlastně nejenom sem. A protože mi v elektronické poště přistávají od fanoušků dotazy (za které všem vřele děkuji), zda žiju, jak se mám, zda jsem na sport nezanevřel a jak to vidím, rozhodl jsem se něco napsat. Napsáno cyklistickou hantýrkou - „zhruba za měsíc se roztočí maturitní pastorek, a tak mažu řetěz“. A co si budeme povídat, závod se blíží a maziva ubývá. Takový speciální typ maziva nemají ani mechanici :-)

Každý z nás už určitě zažil – a jistě ještě zažije – ten nádherný pocit, když si splnil něco, po čem toužil, to, co bylo jeho snem, přáním, motivací… Ty pocity nejdou popsat, musí se prožít. Přál jsem si nové závodní kolo? Rok a půl jsem si šetřil. Ten pocit, když jsem ho vytahoval z krabice jako by to byl svatý grál…! Chtěl jsem lepší fyzičku? Budiž, dřel jsem. Chtěl jsem lásku? Šel jsem ji hledat. Chci (a potřebuju) maturitu? Dřu a nevím, jestli dost. Chci (a potřebuji) se zlepšit v angličtině? Snažím se a vím, že to nestačí. Čemukoli, čeho chcete dosáhnout, totiž musíte obětovat pohodlí, čas, svoji vůli… Kus sebe. Ale hlavní samozřejmě je, aby vás to bavilo, aby touha to něco uskutečnit přímo „tryskala“ z vašeho nitra a naplňovala vás od konečků prstů na noze po poslední vlas. Přičemž vůbec nevadí, zda ji okolí vnímá, či ne, máte ji totiž vnímat hlavně VY, protože je to VAŠE touha. Ne tamtoho, na koho ukážete. Jistě, může to znít sobecky, ale tak to je, do hlavy si vidíte jen vy sami, nikdo jiný – proto máte ústa. A stejně tak vy nevidíte do hlavy druhým – proto máte uši. A pak taky, ten „první krok“ bývá mnohdy nejtěžší, ale také nejdůležitější. Zastávám názor, že většinou nezáleží na tom, jak dlouho vám „cesta“ bude trvat (i když v mém případě vlastně ano), či jestli se vám podaří dosáhnout cíle. Záleží na tom, aby vás bavila, motivovala a naplňovala už ta cesta, abyste se cítili šťastni, když po ní jdete. Když se to podaří, skvělé, ten pocit je něco extra. Když ne, nevadí. Protože jste „na cestě“ sebrali víc, než byste sebrali „v cíli“. Myslím si, že kdybychom neměli pro KOHO či CO žít, náš život by postrádal smysl. A troufám si tvrdit, že existence našeho druhu smysl potřebuje. Pro každého z nás je to něco jiného a liší se to i věkem. Potřebujeme sny, cíle a nefalšovaný pocit naplněnosti, abychom měli PRO CO žít. Potřebujeme rodinu, partnera/ku, manžela/ku, děti, sebe, přátele, psa, domácí mazlíčky… Abychom měli PRO KOHO žít.

Vedle vnitřní motivace ještě existuje i ta vnější, kdy nás motivuje naše okolí – učitelé, kamarádi, sponzoři, partneři, rodiče, děti, nadřízení… Dovolte mi jeden osobní příklad za všechny: 4. ledna tohoto roku mi volala moje anglická kamarádka, že pro mě má se svojí sestrou opožděný společný dárek pod stromeček. O pár minut později mi přišel email s prvním letošním elektronickým vydáním jistého prestižního amerického vědeckého časopisu. V šoku jsem spadnul ze židle. Doslova… Dámy se trefily víc než dokonale. Tajně jsem ten časopis roky chtěl, ale nevím proč, neměl jsem odvahu si ho objednat. Ale co je ještě horší, bál jsem se svoje přání vyslovit nahlas. Obě dvě motivace jsou důležité – ale nejdůležitější je ta naše (vnitřní).

Mám cíl. Upřímně, myslel jsem si, že je to cyklistika. Ta však není mým cílem, nýbrž mojí součástí. Vždycky „pojedu“ na Šípovi, dokud budu moct. Nikdy dřív jsem však nepocítil takovou touhu a chuť splnit si sen a za něčím jít, jako onoho listopadového dne v minulém roce. Dřímal ve mně už hodně dlouho. Mou touhu pokusit se ho uskutečnit znovu rozdmýchala právě kamarádka z Anglie. Nečekal jsem ale, že bude tak silná, až mne samotného zaskočila. Okamžitě jsem si vzpomněl na jednu nehezkou situaci před čtyřmi lety, kvůli níž jsem chtěl tehdy „zdrhnout“ od všeho. Pryč odsud. „Chci si zkusit žít jinde, poznat nové lidi, najít místo, kde budu šťastný.“ Můj cíl se vrátil. A plamen touhy se rozhořel mnou dosud nepoznanou silou. Nerozumím tomu. Vlastně ani nemusím. Stačí, když se jím necháme vést, když budeme hledět na místo, které osvětluje, překonávat jednu příčku za druhou a stoupat k tomu místu, kde jednoho dne chceme být, jestli rozumíte.

Abych si demonstroval, co mě to vlastně čeká, vzal jsem jednoho dne, když jsem byl sám doma, Šípa a jel jsem. Poloprázdné duše a blikající indikátor vybité baterie elektronického řazení byly ideální podmínky k demonstraci. Z asfaltu jsem sjel na rozrytou polní cestu a šlapal dál, i když to šlo ztěžka. Po chvíli jsem zastavil a mlčky zíral na cestu před sebou. Byla místy blátivá, plná děr, štěrku, kamení a popadaných větviček. Riskoval jsem, že píchnu. Rezervní duši jsem si nevzal. „Opravdu je tohle cesta, po které chceš jet?“ zeptal jsem se sám sebe. „ANO! JE TO ONA!!!“ zařval jsem spontánně, až sem vylekal sám sebe. „Uvědomuješ si, co tě čeká, že ano?“ „Ne, a v tom to je. To moře výzev, zážitků, pádů, škobrtnutí, klopýtnutí, ‚držkopádů‘, zvedání se zpět na nohy… Ty, Tome, já to chci aspoň zkusit! Myslím, že jsi zvládl horší terény, co? Nebuď baba,“ hecoval jsem se. „No dobře, no,“ děl já na to nadšeně. Před posledním kopcem, při návratu domů, elektronika automaticky přehodila na střední převody a definitivně toho dne ztichla. Došla baterka. Jako by mi i Šíp, který mě vezl, chtěl říct, že to nebude jen tak. Tak si ten kopeček vyšlapej, kámo. Ukaž sobě, co v tobě je! A bylo to.

To, že chci po maturitě studovat angličtinu, jsem věděl už před výše popsaným. Sotvaže jsem to pustil do světa, počítal jsem s tím, že budu slýchávat, že to nedokážu, že je to blbost, a tak dále. A opravdu to slýchávám. Jakákoli kritika je pro mne osobně hodně důležitá. Potvrzuje mi totiž, že jsem se rozhodl správně – podle sebe, a pomáhá mi mírně korigovat směr. A je to motivační složka. Kritici čekají na to, až si „namlátíte čumák“, aby se k vám mohli sklonit a do tváře vám vpálit jejich oblíbené negativní fráze. Zakopávání je, přátelé, v životě naprosto přirozená činnost a netřeba se jí bát. Důležité je zvednout se a pokračovat dál. Využívat kritiku jiných i svou vlastní jako další hnací motor. Ono se to může podařit. Vím, nebudu to mít jednoduché tady, tam, ani jinde - a právě to mě přitahuje. Kdyby byl život jednoduchý, nejspíš bychom se nudili a neužili si ho, ne? Asi bychom neměli ani zkušenosti ani zážitky ani vzpomínky. Když mi máma říkala, že „bych měl dělat tohle a tamto, abych měl tohle a tamto“, ohradil jsem se: „Mami, ale já nechci žít život někoho jiného, já chci žít svůj život tak, aby mohl být šťastný a naplněný. To chci vážně tak moc - být ve svém vlastním životě, který jsi mi ty dala, šťastný? Chci něco zkusit a překazit si to nenechám. Raději budu riskovat neúspěch, než abych si vyčítal, že jsem to ani nezkusil.“

Na závěr: když mi kamarádka poprvé řekla následující větu, musela mi ji několikrát opakovat, než jsem si ji přeložil. Stalo se už naší tradicí, že od té doby tou větou končí každý její email:

„Nepřestávej věřit, že to dokážeš, když budeš chtít.“