Meltdown: Když mozek říká dost

Existují, ne vždy jim jde předejít, a ne všichni autisté je zažívají. Já patřím mezi ty, kteří ano. Míval jsem je když jsem byl mladší, mívám je i v současnosti. Řeč je o meltdownech, jímž se taky nesprávně říká autistické záchvaty.

Slovo „meltdown" můžeme přeložit jako „kolaps“ nebo „zhroucení“. V případě poruch autistického spektra hovoříme o kolapsu / ztrátě / výrazném omezení seberegulačních mechanismů, které zapříčinilo neúměrné přetížení mozku (smyslové, emocionální, sociální, kognitivní…). Mozek autisty nedokáže účinně filtrovat příchozí vjemy jako mozek neurotypika, a zpracovává jich tak více najednou a mohou být intenzivnější (např. světlo, hluk, pachy, citlivost kůže).

Pokud je člověk s PAS vystaven příliš silnému vjemu, podnětu, stresu, nebo jeho dlouhotrvajícímu působení, dojde k přetížení centrální nervové soustavy, a člověk je zahlcený tak, že už nezvládá přijímat žádné další vjemy a podněty, a ty nahromaděné se musí uvolnit – spustí se meltdown. Ten může mít mnoho různých podob – od pláče, nereagování na podněty, po agresivitu vůči sobě (autoagresivita) nebo okolí (heteroagresivita). Meltdown se ale může spustit i během velmi krátké doby. Člověk v meltdownu ztrácí schopnost vnímat, racionálně přemýšlet a komunikovat, a jeho jediným cílem je dostat se z přetěžující situace.

Asi nejlepší, co může okolí udělat, je neeskakovat situaci – nemluvit příliš hlasitě, neříkat „uklidni se“ nebo „přestaň“, nezasahovat dotykem, pokud to dotyčnému vadí. Nesnažit se dotyčného omezovat silou – člověk v takovém stavu má obrovskou sílu! Ideální je poskytnout mu bezpečný prostor, kde může znovu najít klid a meltdown nechat proběhnout, pokud to vzhledem k okolnostem je možné – například tiché místo, méně světla, možnost se stáhnout a být sám.

Meltdown je energeticky a emocionálně náročný stav, jehož účelem je opětovné nastolení vnitřní rovnováhy organismu, a zpravidla skončí až vyčerpáním nahromaděného napětí a energie.

Toliko definice.

A teď moje realita.

Jedno pondělí v noci. Dělám ještě něco do práce a výstup potřebuji zanést do tabulky, kterou jsem z požadavku zaměstnavatele vytvořil. Vytvoření mi trvalo pár dní, vzal jsem si kvůli tomu přesčas, který jsem se rozhodl nehlásit, neb mě má práce bavi, tak proč bych to řešil, že. Zpětná vazba na tabulku byla pozitivní.

Tak tedy krátce před půlnocí otevřu dotyčnou tabulku, a... Všechno je jinak! Bez toho, aby mě někdo předem informoval o tom, že v tabulce provedl tak markantní změny. Pominu to, že jsem v první chvíli vůbec netušil, co mám dělat. Podstatné pro tento příběh je, že se těžko přizpůsobuji náhlým změnám. Stresují mě. A právě onen stres mě dostal do největšího meltdownu od posledního velkého v roce 2020. Malé meltdowny pramenící povětšinou z přetížení čichem jsou v pohodě, strategie na jejich zvládání mám už natrénované. Že je zle, mi došlo ve chvíli, když žádná z oněch strategií nefungovala a já jsem ze zoufalství mlátil hlavou o zeď a parapet a kousal se. To je na tom to nejhorší – když víte, co se děje, vnímáte, ale nemůžete to zastavit. Začal boj. Na jedné straně jsem byl zoufalý a potřeboval jsem uvolnit napětí, na druhé straně jsem se děsil toho, že do toho spadnu úplně a přestanu vnímat, což by byla katastrofa, protože na rozdíl od roku 2020 už bydlím sám. A nebudu ani domýšlet následky ztráty sebekontroly.

Dopadlo to tak, že jsem asi kolem páté ranní volal RZS. Operátorka zrovna příjemná nebyla a bez rozloučení položila telefon. Přijeli dva super týpci, odvezli mě do úrazové nemocnice na CT, kde jsem musel na vyšetření chvíli čekat, neb se o půl šesté aktualizovaly systémy, jak se děje každý den. Vyšetření dopadlo dobře, a kolem deváté následoval převoz do psychiatrické nemocnice, kde na příjmu rozhodli o mém umístění na uzavřené oddělení 22. Po pěti letech jsem se tak ocitl na stejném místě, a někteří z personálu byli překvapeni, že mě znovu vidí.

Asi po 3-4 dnech pobytu začal mozek odpočívat, přestal přemýšlet, a započal restart. Paní doktorka mi kladla na srdce, že když budu cítit problém, mám přijít za sestřičkama. Jednoho večera ve čtvrt na sedm jsem tušil krizi, a když už jsem se odhodlal říct si o léky dříve, byl jsem odmítnut s tím, že léky budou v sedm, ať to zkusím vydržet. Dokážete si to představit? 60 minut (15 minut do nástupu účinku) strachu, že se něco stane. 60 minut pokusů o odvedení pozornosti a polštářky v nose... Na obranu personálu musím podotknout, že asi netušili, jak těžké je to zvládnout. Doma bych si vzal prášky hned, tady jsem holt musel čekat. Nicméně později byly sestřičky informovány, že mi mají léky dát i dřív, pokud o to požádám, protože pro to mám důvod. Konečně, řešit zbytečný meltdown nikdo nechce.

Přesto se mi jeden nevyhnul. Jednou ráno jsem šel za sestrou, dostal léky dřív, jenže už pozdě, a já opět vystartoval proti sobě. Zde musím vyzdvihnout zásah paní doktorky, který byl brilantní. Smekám před ní, jak mě z meltdownu vykecala; když jsem si později situaci analyzoval, opravdu na mě udělala dojem. Dostat mě během možná minuty ze situace „je mi strašně zle, je to v háji a nevím, co mám dělat a nechci si ublížit", ke krupicové kaši a „jestli od kraje, nebo od středu"... Vážně majstrštyk (a neřeším, jestli je to její práce, hodnotím lidské hledisko).

Většinou spouštěč neidentifikuji hned, ale až následně. Byl to pach zbylého tabáku zanechaného spolubydlícím na parapetu. Tak jsme víc větrali a spolubydlící ty zbytky uklízel.

Jinak se snažím hodně (co nejvíc) odpočívat, aby se mi restartoval a zkalibroval mozek, ono to vždycky nějakou dobu trvá. Zvlášť po tom, co se stalo té noci z pondělí na úterý může úplná rekonvalescence trvat několik týdnů.

A tak to jediné, co teď můžu dělat, je nechat pracovat čas.