Učitelům a dalším

„Trpělivost znamená nakonec největší úspěch.“

Sri Chimnoy.

Já bych ho s dovolením trochu upravil na: „Trpělivost a obětování se znamená nakonec největší úspěch.“

Protože pro úspěch taky musíte něco obětovat. Sebe, svůj komfort, čas, píli. Ale musíte mít i štěstí. A já ho dnes, v úterý 26. května 2015, měl.

Jedna z jeho definic může znít i takto: když se všechny vaše minulé kroky spojí v jeden zrovna v den, kdy to potřebujete, máte štěstí.

Dnes jsem napsal poslední kapitolu svých uplynulých pěti let, když jsem v pátém ročníku úspěšně odmaturoval. Vím, že o mne mnozí pochybovali, nevěřili mi. Ke konci už jsem pochyboval i já o sobě samém a nevěřil učitelům, když říkali: „Tu ústní zvládneš!“ Omlouvám se pokorně, milí učitelé. Bylo to vpravdě úžasných pět – celkem šest - let s úžasnými lidmi.

Bylo to tvrdých šest let. Dělal jsem chyby a učil se z nich. Často jsem se srazil vlastní občasnou nedisciplinovaností. O to houževnatěji jsem v sobě znovu, znovu a znovu probouzel disciplínu. Někdy mne „vyautoval“ sám život, párkrát se mnou hrál docela tvrdou ruskou ruletu na téma „všechno, nebo nic“. O to silnější jsem pak vstal. Chtěl jsem. Tak moc, že jsem se někdy nepoznával. Občas si připadám jako buldok, co se zakousne a nepustí, dokud nedosáhne vytyčeného cíle, i kdyby ten byl za devatero pekelnými branami… Pravda ovšem je, že mě často baví si cestu dělat složitější. Zkoušet se. Překonávat se. Víc si to tak užiju. Proč to dělat jednoduše, když složitě je to dobrodružnější? Však ne vždy to ovlivním.

Někdy ve druhém ročníku obchodní akademie jsem si dal cíl. Cíl, který se tehdy jevil jako naprosto nereálný výkřik do tmy. A nejen mně, podotýkám. Tehdy možná. Teď? Vůle a odhodlání jsou mocnými a cennými spojenci na cestě za vysněným cílem. Opravdu. Toužil jsem po tom, byl to můj vnitřní motor, dělal jsem a dělat budu dál. Nechci přestat. Tedy, abych se vrátil k tématu tohoto odstavce, snil jsem o tom, že si ten cíl splním. Nejpozději do konce studia. Že to přišlo až ve finále (kde jsem mimochodem sám sebe slušně podrazil) o to hezčí pocit to je. Ten „podraz“ sice ukončil moji maturitní „spanilou jízdu“ v onom předmětu, leč vytouženou jedničku jsem uhájil. Těsně, ale přece. Jsem člověk chybující, kdepak bezchybný stroj. Obzvláště v situaci, kdy proti mně nemilosrdně tikala vteřinová ručička na náramkových hodinkách přísedícího, jsem svůj nárok na chybu uznal. Pokud by však tato zbytečná chyba zbytečně ovlivnila to, o co jsem se tak snažil, po čem jsem tak toužil… To bych to schytal, panečku! Vím, jednička je jen číslo, však pro mne číslo důležité. Zvláště na v dnešní době důležitém dokumentu. Mám se o co opřít, můžu na čem stavět a je to také závazek do budoucna.

Nerad bych, aby tento text vyzněl jen k jednomu předmětu, to by bylo hrubé zneuctění snahy ostatních učitelů, ze kterého bych se patrně neobhájil ani před poslední instancí. Mám velkou radost i z těch zbylých čtyř dvojek a vaší snahy si nesmírně vážím. Ale nikdo mi snad nemůže upřít upřímnou bonusovou radost z jediné jedničky, po které jsem tak toužil.

Když jsem později v kabinetu vedl s vyučující dotčeného předmětu diskuzi o tom, kdo z nás za mou jedničku může víc, přistoupil jsem na jistě pravdivý kompromis, a sice že na úspěchu studenta má z poloviny podíl učitel a z poloviny sám student. A teď do mě, ti kdož se mnou nesouhlasíte… Ovšem za neúspěch si student může z velké části ne-li úplně sám. Když student nechce, jó to je pak marná snaha.

Váš podíl na úspěchu studenta vám nikdo neodpáře, milí učitelé, a vezmete si ho i do hrobu. Povolání učitele je poslání. Náročné poslání vychovat nové generace chytrých, vzdělaných a úspěšných lidí. Když si vzpomenu, jak hlava vyučující ekonomiky bezmocně spočívala v jejích dlaních, když prosím přítomní čtvrťáci nevěděli, co to je a kdo si může žádat o roční zúčtování u daně z příjmu fyzických osob, nebo na srdcervoucí pohled angličtinářky mezi prsty její pravé ruky, když prosím zrovna Salák již poněkolikáté opakoval jednu a tutéž chybu, či na vyvalené oči naší třídní, když - ano opět - Salák bez pardonu prohlásil, že William Shakespeare patří do romantismu… A pak přijde jeho udivené „Aha vlastně…“ Zatmění jako balón, viďte? Výpadek až hrůza. Hrubá chyba. Momentální zatmění mysli.

Naši učitelé za to mají můj hluboký obdiv. Za to, že neúnavně a s elánem plní své poslání, i přesto, že studenti mají někdy výpadky mysli. Že je to asi i radost jsem poznal ze zářících očí při gratulacích.

Vážení a milí učitelé,

děkuji vám za úžasných pět let. Díky za vaši trpělivost, ochotu a odhodlání naučit. Děkuji za rady, zkušenosti a všechno další, co slovy nelze popsat. Díky vám vím, že jsem připraven jít dál. Díky vám jsem o kus blíž svému snu. Děkuji vám, že pomáháte sny plnit! Nejen mě, ale i ostatním hendikepovaným studentům! Děkuji za možnost prožít pět let ve vaší obohacující společnosti. Bylo mi ctí vás poznat. Děkuji, že jste!

Váš
 Tomáš