Žiju s angličtinou

Podle rodiny jsem do školy chodil vždycky rád a se zaujetím. Ovšem já si nepamatuji, že bych kdy dřív vstával ráno z postele s takovou radostí, vervou a elánem, jako je tomu od letošního září. Plním si svůj další sen. S pomocí druhých, protože bez okolí by to snad ani nešlo. Kdyby mi někdo před šesti lety řekl, že z angličtiny budu maturovat a že ji jednou budu studovat na jazykové škole, díval bych se na něho jako na blázna.

Ráno přijdu, popovídám si s učiteli, něco napíšu a jdu domů… Tak teď jsem to hodně, ale opravdu hodně, zjednodušil. Na rovinu – a možná sobecky – napíšu, že jsem ve škole šťastný. Každé všední ráno vstávám s takovým nevysvětlitelným pocitem radosti. Radosti z toho, že můžu ten jazyk studovat (s čímž mi pomohl jeden sportovní sponzor a splnil mi tak sen, za což upřímně děkuji), radosti z toho, že si sám plním sen (nikdo se za mě anglicky nenaučí a zkoušky nesloží), radosti z toho, že máme úžasné učitele (mezi nimiž mám samozřejmě i své oblíbené učitele – ale úžasní jsou všichni), radosti, že můžu dělat to, co mě baví. A můj hendikep? Ten přece není překážkou, ale výzvou (i ten sluchový)!

Přestože je to jednodušší než na střední škole, jednoduché to rozhodně není. A to je dobře. Do školy přeci chodíte proto, abyste se něco nového naučili a dozvěděli, ne? Ačkoli se tím normálně nezabývám, před nástupem jsem měl maličkou obavu, jak mě a můj hendikep přijmou učitelé a spolužáci. Byla to zbytečná obava. I když moje sluchová vada nejspíš nekomplikuje život jenom mně. Zatím jsem si tedy nevšiml, že by to někomu vadilo (a pokud ano, tak mi to dotyčný neřekl). Nemám ani ponětí, proč mě to – trošku ale přece – překvapilo. Přesto jsem se v prvních týdnech nevyhnul šoku. Jednak mi při příchodu do nového prostředí déle trvá, než si zvyknu (na prostředí, ale hlavně na nové lidi), a pak jsem byl podstatně vyveden z míry zjištěním, jak vážný je můj sluchový hendikep, zejména při poslechu (Jako bych to předtím nevěděl, že.). Ale protože se nevzdávám, rozhodl jsem se, že zase jednou zkusím svůj hendikep „popřít“. I když to znamená, že musím vyvíjet větší úsilí oproti lidem bez hendikepu. Jako ve všem ostatním, co dělám. O to je to pro mě zábavnější.

Komunikace probíhá samozřejmě v angličtině a nejlepší na tom z mého pohledu je, když učitel/ka vysvětluje gramatiku. Téměř každý zahraniční učitel v naší škole pochází z jiné části Anglie, jeden sice z kontinentu, ale žije ve Spojených státech. Je to úplně stejné, jako když pocházíte z Prahy, Brna, či Ostravy – máte odlišný přízvuk. Toto platí v každém státě, myslím. Jsem zvyklý na britskou angličtinu. Zaprvé se v našich končinách vyučuje právě ta britská, zadruhé moje anglická kamarádka a její sestra pocházejí ze severní Anglie. Tudíž když jsem poprvé naživo slyšel tu americkou, potil jsem se jako v pekle (sluchadla vás nespasí úplně a vždycky). Když jsem ale poprvé slyšel učitele ze severní Anglie, po chvíli jsem poznal, že je právě odtamtud, a rozuměl jsem mu v drtivé většině. Je to ale o zvyku, takže si zvykám, a když pominu již výše zmíněný problém, zdá se mi, že rozumím čím dál lépe. I to je jedno z poslání, které jazykové školy mají. A já už nemám jednu vášeň, ale dvě. K cyklistice se přidal anglický jazyk, který je pro mě zabavou.

Mám v sobě tolik pozitivního, že nevím, co s tím. Kdyby to šlo, stoupnu si doprostřed nejznámějšího brněnského náměstí a budu to rozdávat po hrstech. Za to, jak se cítíme, jsme zodpovědný každý sám – ve své vlastní hlavě, moje současné studium angličtiny k tomu jen přispívá. Je to proces. Chce to trénink a trpělivost. Umět mít radost z maličkostí, protože právě ty malé – někdo by řekl, že bezvýznamné – radosti tvoří dohromady pozitivní celek. Potom už zbývá nalézt vlastní způsob, jak si onen pozitivní celek udržet.

Ale o tom někdy příště…