V zajetí amatonormativity

Ve svém předchozím článku jsem napsal, že mi dlouho trvalo, než jsem si uvědomil, jak vnímám svět kolem sebe. Minulý čas jsem však použil chybně – já si to stále uvědomuji. Pořád. Různé situace toto moje uvědomění prohlubují.

Byť se to nezdá, a mě samotného to hodně překvapuje, v posledních dvou letech mi mírně stouplo socializační sebevědomí v oblasti partnerských vztahů. To znamená, že poměrně aktivně hledám příležitosti k navazování romantického vztahu, a nečiní mi větší problémy pozvat tu kterou slečnu na schůzku, což byl ještě před rokem krok z říše fantazií. To, že z příležitostí nic není, je věc druhá a nikterak mě to netrápí, ba i na ghosting jsem zvyklý. Jenže… ono turbulentní nabytí výše zmíněného sebevědomí a využívání příležitostí k seznámení, kdy jsem například na schůzku pozval i zdravotní sestřičku při olfaktorickém testu v nemocnici (a ano, učinil jsem tak na základě jejího pachu), obnažilo jednu skutečnost, a sice, že moje snaha navázat partnerský vztah je křečovitá. Mám totiž pocit, že bych měl mít partnerku, že už je čas, přičemž zcela opomíjím skutečnost, že být ve vztahu pro mě není úplně to pravé a přirozené. Došlo mi, že jsem se ocitl v zajetí amatonormativity.

Amatonormativita je termín, který zavedla americká filozofka Elizabeth Brake, a který popisuje společenský předpoklad, že lidé jsou nejšťastnější a nejúplnější, když mají romantický vztah, zejména monogamní, dlouhodobý a často s výhledem na manželství.

Tento koncept předpokládá, že romantická láska je nezbytná pro šťastný a naplněný život, a může vést k tlaku na jednotlivce, aby hledali a udržovali romantické vztahy i v případech, kdy to pro ně nemusí být přirozené nebo přínosné.

Žijeme v amatonormativní společnosti, která nám prostřednictvím hudby, romantických filmů, seriálů, knih, marketingu, právních řádů a různých výhod podsouvá myšlenku, že životním cílem je nalezení „té pravé/toho pravého“ a vstup do manželství. Asi nejmarkantněji, i když podle mého mínění v už poněkud extrémní formě, je to vyjádřeno v seriálu Teorie velkého třesku. Našli bychom i jiné příklady. Naopak tvorbu, která více zmiňuje život svobodných a nezadaných (singles) aby člověk pohledal.

Abych ale někomu nekřivdil, jsou lidé, pro něž je přirozené, uspokojující, někdy i životním cílem najít partnera/partnerku a mít vztah, který je naplňuje, obohacuje a přináší jim pocit bezpečí, stability a opory. To je naprosto v pořádku a je to jejich svobodná volba. Těch je většina, přiznejme si to. Tito lidé jsou ochotni věnovat velkou část své kapacity partnerství, protože jim to přináší pocit naplnění.

Pak jsou tu lidé, kteří žijí bez partnera. Ať už dobrovolně či nikoliv, případně si na svůj stav zvykli a akceptují ho. Ti jsou v menšině. Ti, kteří se rozhodli žít mimo amatonormativní rámec můžou také čelit stigmatizaci. Neměli by, neboť jejich život může být stejně uspokojující, naplněný, bohatý a smysluplný. Tito lidé můžou mít silnou potřebu autonomie a cítí se nejlépe, když mají plnou kontrolu nad tím, jak tráví svůj čas a investují svoji energii. Podle mého názoru je pro spokojený a naplněný život důležitá také schopnost respektovat sám sebe a své potřeby, které se v čase mohou měnit.

Vymanit se z osidel amatonormativity však není jednoduché. Stojí za tím roky sebepoznávání, pokusů a omylů.

Pokud jde o mě, s předchozí partnerkou jsme měli vztah založený na takzvané relační autonomii, což v kontextu partnerského vztahu znamená, že jsme kombinovali blízkost a intimitu partnerského vztahu s respektem k individuální svobodě a nezávislosti každého z nás. Ve zkratce, když jsme chtěli být spolu, byli jsme spolu, ale zároveň jsme respektovali, že někdy jsme chtěli nebo potřebovali být sami nebo se věnovat něčemu jinému, a třeba dva týdny jsme se neviděli a nebyli v kontaktu, pokud to nebylo nezbytné. Ani jsme spolu nebydleli. A vyhovovalo nám to. Relační autonomie se zaměřuje na to, aby si každý z partnerů udržel svou vlastní identitu, nezávislost, prostor a kontrolu nad svými rozhodnutími, i když je ve vztahu. Z vlastní zkušenosti si však nemyslím, že by relační autonomie byla v dlouhodobém horizontu (vyšší jednotky až desítky let) udržitelná.

Po všech předchozích zkušenostech jsem se rozhodl žít mimo amatonormativní rámec společnosti, neboť je to pro mě přirozené a udržení partnerského vztahu je nad moje síly, stresuje mě a vyžaduje hodně mentální kapacity a času. A ne, rozhodnutí žít mimo amatonormativní rámec není sobecké. Sobecké by bylo ignorovat potřeby partnerky bez ohledu na její city nebo požadavky.

A takový vůbec být nechci.