Oč běží

Nebylo slyšet nic. Nic kromě vteřinové ručičky hodin na protější stěně. Tik-tak tik-tak. On ale nevnímal nic. Lépe řečeno, nevnímal nic ze světa okolo něj. Oči měl zavřené, tep se mu postupně zpomaloval, až se stabilizoval na hodnotě 41 pulsů za minutu. Byl ve stavu naprostého klidu a uvolnění. Byl v hlubinách sebe samého, někde na hranici vědomí a nevědomí kam se ukrývá když potřebuje ulevit svému přetíženému mozku. A bylo tam prázdno. Nic, naprosto nic tam nebylo. Odpočíval a nechával mozek aby se zklidnil. Dělá to tak každý víkend, aby pak opět mohl normálně fungovat. I když vlastně… Co znamená „normálně“? Tomu, co byste považovali za normální on v některých případech nerozumí, nebo to hůř chápe. To, co byste chápali jako nenormální, je v jeho světě naopak přirozené.

Ve stručnosti: svět kolem sebe vždycky vnímal svým vlastním způsobem. Snažil a stále se snaží mu porozumět, ačkoli sám tuší, že se mu to až tak nedaří. Otevřel oči a stále v nich měl nepřítomný pohled. Seděl bez hnutí. Náhle s sebou trhl, když se automaticky spustila ventilace. Po třech minutách bylo zase ticho. Následující hodinu neměl pojem o čase. Pak se pomalu vrátil zpět do reality.

Seděl a přemýšlel. Snažil se pochopit, co se vlastně stalo. Když byl malý, nerozuměl tomu. Cítil, jako by do okolního světa nezapadal, jako by do něj nepatřil. Jak plynul čas, naučil se, co je dle měřítek společnosti správně a co špatně a podstatu sebe samého zasunul kamsi pryč, naučil se skrývat a popřít svoje pravé já. Ale když někdo popírá sám sebe aby vyhověl druhým a svému okolí, nese břímě jež je příliš těžké než aby se dalo nést celý život, ať je to jak chce.

V myšlenkách se vrátil o tři měsíce zpátky. Šel normálně spát a druhý den se probudil na uzavřeném oddělení psychiatrické nemocnice. Co bylo mezi tím si vůbec nepamatuje, jen od mámy, která ho přišla toho dne navštívit a donesla mu věci, ví, že byl mimo sebe, nevnímal co se kolem něho dělo, narážel hlavou a tělem do zdi, dveří a skleněné vitríny. Nakonec jej záchranka spolu s policií odvezla sem – na psychiatrii, kde vybuchl ještě dvakrát, a po jednom meltdownu skončil připoutaný k posteli. Další zajímavý zážitek do sbírky, pomyslel si, když přišel k sobě.

Když se asi o dva týdny později zeptal na diagnózu, řekli mu, že má poruchu autistického spektra. Najednou jako by prozřel. Všechno mu začalo dávat smysl. Už chápal, proč se cítí jiný, proč jako by nezapadal do společnosti. Citlivý čich, schopnost rychle se učit, proč mu občas stávkuje řeč a nemůže nějakou dobu, klidně několik hodin, mluvit, potřebu mít všechny věci doma přesně rozmístěné, proč se špatně přizpůsobuje změnám a další věci. Hlavní bylo, že už věděl proč se to všechno děje a že nemá cenu s tím bojovat, skrývat to v sobě, ale přijmout to, jít s tím a zařídit se. Nemělo smysl spekulovat proč se na to přišlo až v jeho 28 letech, mohlo za tím být několik faktorů.

Seděl sám na židli v tiché místnosti a vzpomněl si na Lisu, svoji osudovou ženu neboli femme fatale, jak ji říkal. Zřetelně si vybavil jednu jejich schůzku před čtyřmi lety — to už spolu nějaký čas chodili — krátce před Lisiným odletem na návštěvu rodičů do Kanady. Bavili se o rozdílech v přístupu k hendikepovaným občanům v Česku a v Kanadě, když se Lisa náhle zastavila, otočila se a pevně ho objala. V tom okamžiku se ho zmocnil záchvat paniky a začal se třást jako osika. Všemožně se snažil nedat najevo že je z toho v šoku, ale třásl se ještě doma v posteli. Během čtyř let se nesčetněkrát rozešli a zase shledali. Bylo to, jak si alespoň myslel, kvůli jeho sociální a empatické tuposti, ale taky proto, že jeden druhému rozuměli a lidsky si sedli. Nebyla v tom zamilovanost nebo nedej bože láska, alespoň z jeho strany ne – takovým emocím on nerozumí a považuje je za povrchní z důvodu absence logiky. Vlastně cokoli co nelze logicky zdůvodnit pro něj prostě neexistuje. Ne, bylo to něco hlubšího. Souznění nebo tak. Něco je zkrátka vzájemně přitahovalo a stále přitahuje. On ještě nikdy nepotkal nikoho kdo by mu takhle rozuměl, kdo by věděl jak na něj. A kdo by už dávno věděl něco, co donedávna nevěděl on sám.

Vybavil si, jak spolu chodili do posilovny, jak spolu lezli po skalách, jak se spolu dokázali hodiny a hodiny bavit o všem možném – buňkami lidského těla počínaje, vesmírem konče.

Když se posledně setkali letos v červenci, pár dní před tím než Lisa odletěla za prací na jižní polokouli, zkusila to.

„Tak si dodělej školu a přileť za mnou,“ nadhodila.

„Jo,“ opáčil on pobaveně, „a co bych tam jako dělal?“

„No co by. Budeš sportovat, jezdit na závody, naučíš se surfovat a poznáš jinej kout světa. Něco už se najde.“

„Jo, takže ty tam budeš dělat výzkum, učit, pracovat celej den, zatímco já si tam budu válet šunky?!“ vyhrkl naštvaně. Sice má IQ 160, v devětadvaceti doktorát z Princetonu, ale jak je chytrá tak je blbá, pomyslel si.

„Hele,“ řekla klidně, „a nemyslíš, že už toho bylo dost? Že už sis prožil dost na to abys mohl taky odpočívat?“

Nechápal.

Když to nevyšlo, zkusila to s návrhem, že mu přenechá svůj byt. Alespoň se zkusí osamostatnit a nikdo jiný tam nebude, může si všechno udělat po svém. Jenomže to taky neprošlo. Bylo mu jasné, že Lisa si ho chce nějakým způsobem udržet. Proč, to nevěděl. Navíc by pak cestoval přes celé město do školy a na tréninky.

„Neměli bychom už být v kontaktu. Myslím že to bude lepší pro nás oba. Přeci jen třináct tisíc kilometrů je dálka,“ namítl on.

„Dobře,“ ozvalo se po chvíli ticha, „když nechceš, já už tě kontaktovat nebudu. Ale víš, že mi můžeš kdykoli napsat.“

Bez mrknutí oka se rozloučili a šli každý svou cestou…

Tohle všechno mu během minuty proletělo hlavou. „Už je to pryč, je to pryč.“ pronesl tiše s jakýmsi pocitem, že ztratil svoji soulmate, tedy spřízněnou duši. Ještě nikoho k sobě nepustil tak blízko. Přesto ji nepustil nejblíž. Nešlo to.

Seděl tam, a ještě chvíli nechal mozek odpočívat. Bylo to nutné, neboť je vnímavější k okolním podnětům, hlavně v oblasti čichu, proto se mu často stává, že se ocitne ve stavu smyslového přetížení, což je bod ve kterém jeho mozek přestane registrovat okolní podněty a vypne tak, že on přestane na několik hodin mluvit. Naučil se tomu vzdorovat, ovšem za cenu vnitřního vyčerpání a nevědomosti.

Teď už ví, oč běží. Popírání sebe sama a defenziva ho stály obrovské úsilí, ale už nebudou.

Už ne.

Vstal a cítil, že je opět připravený čelit každodenním nástrahám světa který ho obklopuje.