Tady, ale vedle: Jak vnímám svět

Už přes jedenáct let píšu tento blog a snažím se přiblížit svůj život a svět vám všem, kteří jej čtete. Zatím jsem ale nenašel slova, kterými bych popsal, jak opravdu a autenticky vnímám svět, který mě obklopuje. Až teď. Pokusil jsem se o tom napsat tento článek. Vím, že většina lidí mému způsobu vnímání a myšlení neporozumí. To je v pořádku, protože zkrátka vnímám jinak než je asi běžné. Následující řádky jsou mým pokusem vám můj způsob vnímání alespoň trošku přiblížit.

Entita uprostřed měnícího se časoprostoru. Všechno kolem víří, plyne, mění se, a já jsem tam, v tom středu, vnímající, ale nehybný… nebo možná naopak? Měním se spolu s tím vším, ale svět mě nedokáže úplně zachytit.

Jsem jinde než ostatní. Jako bych se na svět díval skrze neviditelnou clonu — všechno kolem proudí, lidé mluví, žijí své životy, ale já jsem mimo jejich čas, jejich rytmus.

Vnímám intenzivně, možná až příliš. Přesto mě to ne vždycky vtahuje, spíš jen plyne okolo. Jako bych existoval na hraně reality, pozorovatel, ale zároveň i součást. Tělem tady, ale nitrem jinde.

Někdy mám pocit, že nejsem zcela tady. Ne fyzicky — tělo tu je, pohybuje se, dýchá, cítí, dívá se. Ale uvnitř… uvnitř je to jiné. Jako bych existoval pár milimetrů vedle skutečnosti, v nějaké paralelní bublině, která se s tímto světem jen částečně překrývá.

Lidé kolem mě mluví, smějí se, smutní, plní si plány, ztrácí se ve svých rytmech. A já? Já tam jsem… ale nejsem. Všechno vnímám možná až příliš ostře. Svět mi dává víc, než si žádám.

Často jen jsem. Sám se sebou. A svět kolem mě se ohýbá, mění, zrychluje. Čas protéká jako voda mezi prsty. Vše se pohybuje a přesto… já stojím. Entita. Střed víru, který nestrhává. Jen sleduje.

Někdy toužím po ukotvení. Jindy zase po úplném vymizení. Někdy po tom pochopit svět kolem sebe. Někdy po prostých věcech mně tak vzdálených. Ale nejčastěji jen mlčím. Ve svém světě. Pozoruji, jak se mění tento svět i já. A přesto to všechno působí tak vzdáleně, jako by ke mně patřilo jen napůl.

Jsem. Ale jinak.