Handicap, který není vidět

Sehnat práci s handicapem, jako je deprese či úzkostná porucha, je problém dnešní doby. Dovolím si tvrdit, že poruchou psychiky dnes trpí většina populace. Mnozí ji dokáží úspěšně skrývat, a to pomocí léků zasahujících nervový systém, tzv. antidepresiv.  I přesto je zde v dnešní době především kladen důraz na výkon a už mnohokrát jste každý slyšeli větu: „Každý je nahraditelný.“

Ano, je to tak, každý jsme v pracovním procesu nahraditelný bez ohledu na to, za jakou cenu. Kladené nároky na post práce jsou takové, že dnes v kterémkoliv inzerátu s pracovní nabídkou najdete takové množství požadovaných úkonů, které se na první dojem jeví zvladatelně, ale následně zjistíte, že je to práce minimálně pro dva lidi. Mnohdy obsáhlost úkonů nezvladatelná pro osobu zdravou. Ve věku nad 45 let je pro vás depresí nejen věk, ale i to, že ztratíte-li práci s touto chorobou, snadno se můžete ocitnout na dně společnosti bez pomoci, pokud nemáte rodinu a blízké.

Pokud zájemce o práci uvede, že prošel syndromem vyhoření, v podstatě nemá šanci získat pozici, o kterou se ucházel. Bohužel trvá velmi dlouho vůbec získat potvrzení lékaře o omezení pracovní schopnosti.  

Pomoc v těchto obtížných situacích nenajdete, o to více se může stát, že upadnete do dalších úzkostí a depresí, začínáte být bez příjmu a nemáte šanci to změnit.

Úzkosti a deprese pocházejí z různého druhu zatížení a také z dlouhodobosti tohoto zatížení. Mohou se projevit smrtí člena rodiny, nejčastěji jde však o kombinaci, především dlouhodobého stresu (vlastní zkušenost), nedostatečná psychická a duševní hygiena, absence umění říci slovo NE… 

V dnešní době postihuje tato psychická porucha osoby bez rozdílu věku, už i děti a mladistvé až po osoby důchodového věku.

Je to handicap, který opravdu na první pohled není vidět, nepoznáte jej na člověku, který je usměvavý a přijde vám dokonce i hodně aktivní a šťastný. Avšak nemáme ani nejmenší tušení, co se odehrává uvnitř takového člověka.

Stavy, kdy se ráno třesou ruce, nedokážete vstát, pokud se nezklidníte například vedenou relaxací, následně nezvládnete přijít včas do práce, protože nemůžete překročit práh bytu. Přesto svou práci po té dokážete odvést bez nejmenší chyby a dokonale jako každý jiný. 

Potřebujete častější přestávky a hlavně ohleduplný přístup.  Pokud na vás „šéf začne řvát,“ stáhnete se do sebe, dostanete třes a mnohdy to končí voláním RZS , pracovní neschopností a ukončením pracovního poměru, protože nápor, který jste „normálně“ schopen zvládnout, je pro vás již nemožný. Mnohdy se nemůžete přiblížit ani do okolí budovy, kde jste pracovali.

Nápor zaměstnavatelů je velmi silný a to natolik, že se běžně stává, že opakovaně končíte v krizovém centru a máte-li štěstí, tak ve psychology vedených stacionářích. Odtud možná vyjdete jako úplně jiní lidé, narazíte-li na dobrého terapeuta. Ale i tak se vám pak trh práce uzavírá. 

Ve Francii již preferují šestihodinovou pracovní dobu, jelikož vědecké výzkumy prokazují, že člověk je schopen plně věnovat pozornost práci na plný výkon právě po tuto dobu. I zde v Česku v jedné společnosti bylo praktikováno po několik měsíců snížení pracovní doby na 5 hod. Výkonnost i nálada na pracovišti se změnila k nepoznání a společnost i lidé pracovali s nadšením, ochotou, úsměvem a mnohem kvalitněji.  Kdo nestihl, vzal si práci domů a v klidu a pohodlí vše dodělal.

Pro osobu s handicapem, která trpí vnitřně neskutečným způsobem, je toto způsob, jak jí vyjít vstříc, a neztratit tak odborníky a profesionály v oboru.

Můžeme se zeptat otázkou, proč jde o kvantitu a ne o kvalitu člověka? Proč se vzájemně systematicky ničíme a sami dovolujeme nechat se ničit tlakem, který je kladen na výkon, který není vlastně vůbec potřeba?

Osobě zasažené úzkostí či depresivní poruchou stačí dopřát jen trochu ohledu, pochopení a případný prostor, pokud se v dané chvíli jeho pocit úzkosti projeví, tak trochu klidu a soukromí.  Avšak postižená osoba se musí naučit s tímto handicapem a sama se sebou pracovat.

Autor: Lucie Vosková