Devatenáct dvacet

Mám sen. Zahrabat se deset metrů pod zem a zůstat tam alespoň dva měsíce. Vím, že se mi nesplní, a tak jsem alespoň zažil, jaké to je být čtyři dny bez kontaktu s ostatními lidmi.

Samota je pro mě důležitá, potřebná a mám ji rád. Na žebříčku mých priorit zaujímá první místo. Bez toho, abych byl alespoň dva po sobě jdoucí dny v týdnu sám se sebou, nemůžu plnohodnotně existovat.

Můj kamarád a bývalý učitel z jazykové školy který je rovněž introvert mi nad konvicí čaje při našem pravidelném setkání řekl, že jsem sociálnější než on. Možná má pravdu, ale platím za to únavou, vyčerpáním a jistou mírou potřeby samoty. Proto se snažím mít alespoň víkendy bez interakcí, a pokud mi v tabulce sociálních interakcí, kterou si vedu, vyjde skóre pět a nižší, je to znamení, že mám zabrzdit. V takovém případě musím zařadit tři dny bez interakcí. Pokud to neudělám, mozek mi začne v rovině kognitivních funkcí kolabovat a hrozí potíže.

Dodnes jsem proto nepochopil, jak jsem mohl „přežít“ střední školu. Základka ještě šla, ale střední byla výzvou. Každý den jsem ze školy chodil úplně vyčerpaný, někdy to bylo lepší, jindy horší, avšak vždycky šlo o vyčerpání. Nemohl jsem to na sobě ale dát znát, musel jsem fungovat, a tak jsem s vypětím sil maskoval co to šlo. Kdybych tehdy věděl to, co vím teď, nejspíš bych se o svoji duševní pohodu byl schopen postarat efektivněji, a nekončilo by to vrážením hlavy desetkrát do dveří mého pokoje třikrát týdně. Dnes už vím, že tyhle meltdowny byly mojí copingovou strategií, tedy způsobem, jak se vyrovnat se stresem, nároky, vyčerpáním a neustále přetíženým mozkem. Naproti tomu angličtina na jazykové škole byla rájem.

To jsem ale trochu odbočil od tématu. Jak už jsem zmínil výše, zažil jsem, jaké to je být čtyři dny bez kontaktu s ostatními lidmi, avšak stále online. Když jsme s paní psycholožkou probírali moji samotu, po příchodu domů jsem dostal nápad zkusit několik dní bez mobilu, internetu, počítače, hodin a hodinek a jakéhokoli kontaktu s okolím. Vybral jsem pět dní (vybral bych víc, ale nešlo to). Někteří to nazývají digitální detox, ale v mém případě šlo spíše o to se zastavit a dát sobě a mysli příležitost zpomalit a odpočinout si.

A tak se stalo, že jsem ve čtvrtek vzal kabely od modemu, počítače, nabíječku na mobil, hodiny a hodinky, všechno to zavřel do sklepa a klíček dal přesně v 19:20 kamarádovi s prosbou, aby mi další týden v úterý v 18:00 přišel říct, že čas vypršel. Mobil jsem pro případ nouze nechal vypnutý v šuplíku nočního stolku, byť původně jsem měl v plánu ho zavřít taky. Jediná podmínka, kterou jsem musel dodržet, byla nebýt v žádném kontaktu s okolím.

První dva dny jsem si užíval. Bylo navýsost skvělé se probudit, nevědět kolik je hodin a nemuset vůbec nic. Mozek se bránil jakékoli mentální zátěži, tudíž ani čtení nebylo možné. Celé moje bytí se smrsklo jen na základní potřeby – jídlo, pití, toaleta. V hlavě jsem měl prázdno, široko daleko žádná myšlenka. No páni! Trochu jsem posiloval a praktikoval mindfulness.

Druhý den večer se všechny moje strachy, obavy, a pochyby, ale také sny, přání a touhy vyřítily jako parní lokomotiva ze zatáčky. Všechno to, co bylo pohřbené pod nánosem všedních dní. A já jsem to vše musel vědomě zpracovat. Zabralo mi to asi dost hodin, protože když jsem s introspekcí skončil, venku se rozednívalo. Příjemné ani jednoduché to nebylo, ale pomohlo mi to zvědomit si některé věci a zodpovědět otázky, a došlo tak k jakési katarzi – vnitřní očistě –, kterou jsem už asi hodně dlouho potřeboval. Protože se jednalo o niterné věci dotýkající se samotné podstaty mého bytí, pomlčím o nich. Co vám ale můžu říct je, že když jsem usnul, zdál se mi strašlivý sen.

Třetí den, když už jsem udržel pozornost na čtení, jsem se věnoval studiu angličtiny a důkladně před zrcadlem procvičoval asertivitu. Čtvrtý den byl nakonec dnem posledním (původně jsem plánoval pět dnů). Ne snad proto, že bych už měl dost, důvod byl jasný – vzpomněl jsem si, že jsem si zapomněl objednat obědy na další dny, tak abych to stihl, musel jsem svoje mentální zpomalení ukončit o den dříve ve dvě hodiny odpoledne. Příště musím lépe plánovat.

Co napsat závěrem? Jsem šťastný jako blecha. Tohle zpomalení se mi osvědčilo, rozhodl jsem se proto ho do budoucna praktikovat dvakrát ročně. Myslím, že každý by měl mít možnost udělat si čas a alespoň na chvíli se zastavit, být sám se sebou a dát vale dnešní uspěchané době.