Chuchelná 2.0

Po šesti letech…

„Ty už si tu pěkně dlouho nebyl, že?“

„No… Šest let, no.“

„Ty vole, to je doba! Na nás nemáš čas, nebo co?" ...

… Ptala se mě sestřička z oddělení S2, když jsem si na její první „mé“ noční směně přišel pro léky.

Je úžasné býti zpět. Zpět v Chuchelné, v rehabilitačním ústavu. Na „es dvojce“. Známé tváře, které si mě i po tolika letech pamatují. A nejen ony, i někteří terapeuti. Je to milé.

Vstávám v šest ráno (pravda, v posledních dnech v sedm), snídám o půl osmé, obědvám o půl jedné, večeřím v pět večer, usínám kolem deváté. A mezitím? Pondělí až pátek od osmi do tří - v osm ráno začínám s procedurami, končím ve tři odpoledne. V sobotu od desíti do půl jedenácté, v neděli je volný den.

Nastalo déjà vu. První týden pobytu to šlo. V půlce druhého už jsem tahal jazyk po asfaltu. Jako před šesti lety. Přibyly mi procedury, paní ergoterapeutka se do toho náramně opřela a nedává nic zadarmo, což má tak být. Cvičíme ve stoji, na balanční desce, na rovnováhu a postavení pánve, i koordinaci na míči, a je to pořádná fuška, řeknu vám.

Vířivky, posilovna, keramika, Armeo, již zmíněné ergo, parafínový zábal, skupinové cvičení, moje dvě túry do Polska, kterým jsem nemohl odolat, na první se vypravil hned po příjmu...

Jsou dny, kdy mi po konci procedur vypne pánev, což je stav, který už znám dlouho, zde jsem si jej prožil už třikrát, a tak vím, že dvě až tři hodiny nebudu moct hýbat tělem od pasu dolů, když ten stav nastane. Jsou dny, kdy „po šichtě“ tělo neudržím ve vzpřímeném sedu, po dosednutí tudíž okamžitě klesám do pozice ležmo bokem.

Možná si říkáte, že to vypadá, jako by mě tu mučili, místo aby mi pomáhali. Nenechte se zmást. Rehabilitační program v rehabilitačním ústavu má být náročný, jinak by pobyt postrádal smysl. Zlepšení cítím v mnoha směrech – od hybnosti a úchopu pravé ruky, po koordinaci, stabilitu a trochu lepší chůzi. Co víc, člověk získá vhled dalších odborníků a dozví se spoustu nových věcí a tipů, jak to či ono dělat jinak (a možná i lépe). Já sám jsem tak získal nový vhled do toho, jak chodím a jak bych třeba mohl chodit, jaké mám postavení pánve a naučil jsem se ho vnímat, uvědomit si, co bych si sám neuvědomil, jaké mám odlišnosti od normální fyziologie pohybu, a kvanta dalších věcí, jejichž rozepisování by leckomu nic nepřineslo, neb jde o moje tělo, a každý máme to své.

Takže ano, pobyt je dost náročný, ale skvělý. Ano, jsem unavený, ale v dobrém smyslu slova. Kroutím tady čtvrtý týden a mám před sebou ten poslední. Ano, chtěl jsem týdnů šest, ale paní primářka mi řekla, že je to docela dlouho. Ano, měla pravdu. Ten šestý už bych po chodbách asi chodil jako zombie.

Aneb „Odpočívat můžete v lázních,“ děla jedna sestřička.

„Nene,“ já na to. „Odpočívat můžu až v hrobě.“

Tentokrát už jsem sestřičkám i sobě slíbil, že budu jezdit po dvou letech.

Tak tedy:

Na shledanou napřesrok, Chuchelná!