Být zítra lepší než dnes - handicapu navzdory

Součástí mého hendikepu, ať chci nebo nechci, jsou i fyzické pády a úrazy. Nejenom z kola (ačkoli z něj vlastně nepadám, pokud neudělám chybu). Ať už jde o zlomenou ruku z pádu na dráze, nezaviněný střet s autem na tréninku, nebo „blbý pád ze schodů" s následujícím zánětem pravého lokte, pobytem v nemocnici, litry antibiotik a dvěma operacemi během týdne. Už dávno jsem se přestal vztekat (pravda ale je, že když kvůli zdravotním trablům byla loni v ohrožení moje milovaná cyklistika, bez níž už dneska nemůžu normálně fungovat, vztekal jsem se a kopal okolo sebe docela intenzivně). Ona totiž negace je něco, jako když si píšete vlastní parte. Více, či méně závažné situace prostě přetavím v pozitivní - v podstatě to plus najdu, sám se pobavím a ještě z toho udělám výzvu, protože výzvy miluju a mám co překonávat. „Pokud o tu ruku přijdu, budu závodit s protézou. Nevzdám se,“ – zánět lokte.

Hodně „zdravých" lidí hledá nepřítele ve svém okolí a přitom si neuvědomují, že největším nepřítelem jsou vlastně oni sami sobě. Zvítězit sám nad sebou dá totiž mnohem větší fušku, než nad tím druhým. Když jdu do závodu, tak je jasné, že borec vedle mě na čáře je můj soupeř. Avšak já jsem svůj soupeř. Prvně se tedy na silnici rvu sám se sebou a až potom s ostatními, byť se to na pohled vlastně stírá. Kdybyste u mě stáli těsně před startem, možná byste v šepotu zaslechli hecovací formuli: „Vole, jeď!" Používám vnitřní řeč a někdy na sebe při závodě nebo tréninku zařvu - to když vím, že mám na víc, než předvádím. Nechválím se a nemám rád, když někdo chválí mě. Když to podělám, následující půlhodinu po závodě ke mně smí jenom máma, nebo trenér, možná i sportovní psycholožka. A když beze slova zmizím, nemá cenu mě hledat. Vrátím se sám... Doma ráno vstanu, dám si rozcvičku, pak se postavím do středu pokoje a stanovím si mikro cíl: „Tak, Tomáši. Co dnes uděláš, aby ten, kdo tady stojí, byl dnes lepší než včera a zítra lepší než dnes, ha?" Odpovím (příklad: „Nechám se vyzkoušet z práva a dostanu dvojku a lepší") a pak jdu na ranní fázi tréninku. Být zítra třeba jen o píď lepší než dnes. To je jedna z věcí, co mě motivují, nutí překonávat sebe sama, překážky, které přede mě staví moje tělesné postižení a já sám, posouvat svoje limity a hledat hranice svých možností. Bojovat, protože kdo bojuje (s čímkoli), může vyhrát. Kdo nebojuje, už prohrál. A prohrát sám nad sebou si hlavně vůči sobě nemůžu dovolit. Asi bych to nerozdýchal. Je to ale boj, který „nikdy“ neskončí, protože hendikep pochopitelně neodstraním úplně.

Život s ním (byť od narození) mě zatím naučil, mimo jiné, pár věcem. Zaprvé – neříkat hned a na všechno „TO NEJDE,“ aniž bych to aspoň x-krát nevyzkoušel, nebo nehledal cestičky, kterak danou věc udělat jinak; zadruhé – věřit ve slovo „NADĚJE,“ protože vždycky jí bude víc, nebo míň, ale bude.

Moje tělesné postižení mě přivedlo také k zájmu o medicínu, konkrétně anatomii a fyziologii lidského těla. Od ortopedické operace v červnu 2010 (byl to půlroční mazec, který - a teď prosím promiňte – kdo nezažil, nepochopí) mám zvýšený práh bolesti a její toleranci. Jedno pondělí, nedávno, jsem na cestě z posilovny domů uklouzl na namrzlém kusu chodníku na pravý loket, který jsem měl operovaný právě kvůli onomu zánětu. Protože jsem to necítil, zjistil jsem to až doma. Jakmile jsem uviděl ten hrubě nepěkný loket, jenž nejen krvácel, v mžiku jsem byl v koupelně. Mámě se udělalo zle, avšak i přesto byla schopna mi pomoci se základním ošetřením a dopravou na pohotovost, neb se přeci kvůli rozbitému lokti a lehkému otřesu mozku nebude volat erzeta, no ne? Návrh jít další den do školy mi neprošel. Týden jsem měl zákaz vycházení. Další den jsem zase seděl na kole, i když v pokoji. Když si prožijete svoje, posílí vás to. Když si musíte sáhnout někam hodně hluboko jenom proto, abyste mohli zase chodit a sportovat, být šťastní. Spousta věcí je pro „zdravé“ lidi normálních, obyčejných (třeba ta chůze). Pro mě jsou některé z nich dobrodružstvím, výzvou. Negativní věci možná i proto beru s humorem a úsměvem na rtech. Protože jinak bych si psal „vlastní parte“ – prohrál bych sám se sebou.