Povídka: Šeptající pachy

Byl podzimní podvečer, město už dávno zahalil chladný šedivý kabát a do ulic se pomalu vkrádala mlha. Emanuel se po dlouhém dni vracel domů. Procházel kolem staré čtvrti, kde domy měly popraskané omítky a chodníky pokrývala vrstva spadaného listí. Ze čtyř ročních období měl podzim nejraději – už bylo chladněji, pachový profil města se změnil, a foukal čerstvý vítr, který do jeho citlivého nosu přinášel rozličné pachy ze širokého okolí.

Zastavil se a zavřel oči. Nadechl se zhluboka nosem a svět kolem něj se proměnil ve změť pachových stop, které se začaly překrývat a tvořit složitou strukturu. Jako kdyby se mu před očima rozvinul neviditelný atlas města – každá ulice, každý dům měl svůj vlastní pachový podpis. Cítil vlhkost kamenných zdí, ostrý štiplavý nádech městského smogu, pach tlejícího listí na vlhké zemi, hlínu, a parfém ženy na protějším chodníku smíchaný s jejím pachem.

Chvíli pokračoval v chůzi, ale pak se zarazil. Závan větru přinesl pach, který se svým složením do okolí vůbec nehodil. Emanuel se prudce zastavil, jak to dělal vždy, když zachytil pach odlišný od okolí. Nepatrný náznak, který ho vyburcoval k ostražitosti. Zaklonil hlavu, otočil ji doleva, jednou krátce, jednou dlouze se nadechl, a totéž zopakoval doprava, jak se snažil určit, odkud pach přichází. Vítr foukal od starého domu po jeho pravici. Postavil se proti větru a nadechl se. Pach spáleniny. Ale nebyl to běžný pach z výfuku auta nebo z cigaret. Bylo v něm cosi kovového a taky hutného a nahořklého, jako když se taví plast. Emanuel otevřel oči a zahleděl se směrem ke starému prázdnému domu.

Zastavil se před zamčenou bránou a znovu zaklonil hlavu. Pach zesílil. Nebylo pochyb, pach vycházel ze starého domu. Bylo to něco, co by většina lidí snadno zaměnila za běžný zápach města, kdyby to cítila. Ale Emanuel díky třikrát citlivějšímu čichu ve srovnání s běžným člověkem dokázal rozeznat nuance, které ostatním splývaly. Cítil, že uvnitř starého domu něco hoří. Bylo to jako signální světlo.

Horečně uvažoval, co by měl udělat, když zaslechl kroky. Otočil se a uviděl správce domu, který se zrovna chystal odemknout bránu. Bez váhání ho oslovil.

„Uvnitř něco hoří,“ řekl rozhodně, i když zpočátku vyvolal jen nevěřícný pohled.

„To není možné,“ odvětil muž a ohlédl se za ním na ztemnělé okno. „Nikdo tam není už roky. A navíc, nemám žádné hlášení od požární signalizace.“

„Věřte mi. Cítím to – kov a zahřívající se plast. Pokud s tím něco neuděláte, pravděpodobně vypukne požár.“

Správce chvíli váhal, ale pak se přece jen rozhodl Emanuela následovat. Odemkl dveře a oba vešli dovnitř. Pach Emanuela okamžitě praštil přes nos. Obešel místnost a čichal, aby určil, kde je koncentrace pachu nejvyšší. Správce ho nedůvěřivě pozoroval. Emanuel vdechoval vzduch a pach ho zavedl do sklepa, kde znatelně zhoustl. Všiml si, že jedno ze starých oken je trochu pootevřené. Tudy se pach dostává ven, řekl si v duchu. Správce v rozpacích svítil baterkou do všech koutů, ale nic neviděl. Emanuel přistoupil blíže ke skříňce na stěně a těsně k ní přitiskl nos. Pak na ni ukázal prstem.

„Tady,“ zašeptal. „Cítíte?“

Správce se naklonil, ale jen nechápavě pokrčil rameny. Pak otevřel skříňku a oba na okamžik ztuhli. Uvnitř byl jeden z obvodů rozžhavený do sytě oranžové barvy a kolem něj se šířil slabý pramínek kouře, který splýval s tmavým pozadím.

„Proboha,“ vydechl správce. „Měl jste pravdu.“

Okamžitě vypnul proud a zavolal hasiče. Předešlo se katastrofě – kdyby zkrat zůstal bez povšimnutí, mohl by snadno vyvolat požár a zničit celý starý dům.

Když bylo po všem, správce jen nevěřícně kroutil hlavou. „Jak jste to věděl?“

Emanuel se jen usmál a pokrčil rameny. „Cítím věci, které ostatní nevidí,“ odpověděl tiše. V jeho hlase nebyla pýcha, spíš klidný tón někoho, kdo se naučil využít dar, který mu byl dán.

Správce se rozpačitě usmál. „Díky, mladý muži. Zachránil jste mi dneska práci. A možná i něco víc.“

Emanuel si v duchu povzdechl. Opět prožil okamžik, kdy byl nucen navenek projevit něco, co sám těžko vysvětloval. Přesto v ten večer pocítil vnitřní spokojenost. Byla to jedna z těch vzácných chvil, kdy jeho citlivost k pachům, které jiní nevnímají, nebyla jen břemenem, ale skutečným přínosem.

A zatímco se v tichosti vracel domů, chladný noční vzduch kolem něj šeptal svou vlastní píseň. A on ji poslouchal. Věnoval pozornost každé nepatrné změně, každému nádechu a výdechu města. Protože ve světě pachů byl právě on ten, kdo dokázal číst mezi řádky.