V Ráji

Milí čtenáři mého blogu,

někteří jistě víte, že sport vedle proher přináší nádherné okamžiky, zážitky a radosti. Některé z nich jsou až transcendentní a jeden si při jejich prožívání uvědomí, že sportovní výkony sedí na tribunách až v druhé řadě. Já bych se dnes chtěl pokusit vám jeden takový zážitek přiblížit.

O tom že Ráj na Zemi existuje jsem se za téměř 28 let své existence ráčil přesvědčit již nesčetněkrát. Tedy pro mě spíše Ráje. Ještě se mi ale nestalo, abych se v jednom ze svých Rájů ocital tři týdny za sebou.

Myslím, že když se sportovců zeptáte, zda mají rádi mimosezónní přípravu, většina odpoví něco ve smyslu, že je to období, které je moc nebaví, a podobně. Ne tak já. Na svém sportu miluju všechno, včetně brzkého vstávání. Netřeba rozepisovat, že jsem se v atletice našel, to je hotová věc. Že mám svoji potřebu pohybu je věc rovněž daná a souvisí s produkcí a vylučováním skupiny látek také zvaných jako endogenní (= v organismu vznikající) opiáty.

Se vzrůstající fyzickou kondicí a odolností si tělo žádá zvýšení tréninkových dávek. Zprvu jsem to řešil porůznu, zejména pak neschváleným tréninkem v posilovně v době, kdy mám v tréninkovém plánu napsaný volný den, což jsem tak i vykazoval, neb trenéři přeci nepotřebují vědět všechno, a co dělám ve svém volnu může být kdekomu fuk, že ano. Pro neznalé: volný den je den v týdnu v němž bych se správně měl věnovat pohybovým aktivitám jež nesouvisejí s mými disciplínami, kupříkladu chůzi nebo lezení, a je to také den určený k odpočinku a regeneraci.

Když to prasklo, dostal jsem lehce vyhubováno od klubové kondiční trenérky. Po Vánocích, během nichž se moje tréninky nezastaví, pokud k tomu není vážný důvod, jsem si řekl: „Smrade, takhle to dál nejde,“ nakráčel jsem do kanceláře předsedy, sportovního ředitele a atletického trenéra našeho sportovního klubu v jedné osobě, jakož i atletického rozhodčího, a povídám mu:

„Ty, Martine, dej mi Gábinu, já chci zkusit, jaké to je. (Gábina = slangové označení pro soubor tréninků, který měli naši trenéři v dobách jejich aktivní kariéry, a o němž tvrdili, že byl vážně „mazec.“ Podle jména jejich trenérky. Variant existuje spousta).

Pan předseda se překvapeně ušklíbl a opáčil:

„Dobře, já ti něco nachystám.“

„Ale nechci žádnou šunku,“ já na to, „dej mi pěkně natvrdo co jste měli vy.“

„Jo, já něco vymyslím,“ odvětil Martin.

Dva dny před inkriminovaným tréninkem jsme spolu měli rozpravu a šéf se zmínil, že to zkoušel na klucích ze skupiny a nikdo to nestihl, snad jen jeden, který je však zdravý (rozuměj bez hendikepu).

„Budeš na to mít hodinu, je to trénink, kterej by měl být za hodinu hotovej. Myslím, že to za hodinu nestihneš a jestli jo, no tak je to slabý a přidáme. Kdybys to náhodou stihl dřív, mám záložní plán, neboj.“

Definitivně jsem tak nabyl dojmu, že půjde o něco velkého, magického, co konečně po dlouhé době ukojí moji touhu po pořádném drilu. Jenomže ouha! Velká očekávání plodí velká zklamání. Člověče, tohle je málo, tohle ti asi omlátím o hlavu, pomyslel jsem si směrem k Martinovi, jakmile jsem papírek se zadáním dostal do ruky, a odebral se ho plnit.

Za 53 minut bylo hotovo, i jal jsem se věnovat dalším věcem. Asi po hodině a osmi minutách mě Martin zastavil, a prý jak to šlo.

„No, musím říct, že po dlouhé době to byl trénink kterej za něco stál a kterej mi něco dal, co se tréninků v tělocvičně týká. Ale stihl jsem to za 53 minut a jen lehce jsem se zpotil. Musel jsem si i přidat, vzadu to máš napsaný. Bylo to fajn, ale upřímně… Bylo to slabý.“

Trenér si vzal papírek, rozluštil naškrábaná čísla a asi na dvě vteřiny zrudl. Mně bylo jasné, že jsem mu právě zboural jeho dosavadní představy o tréninku, a že neví co má dělat. Vzápětí se však vzpamatoval, zavolal si asistenta a začal organizovat příští trénink.

„No, tak ono je to málo pro toho hajzlíka. Ve středu máme dvě hodiny, tak si ho budu hlídat. Ten něco zažije.“

Měl pravdu. Zažil jsem něco transcendentního.

Ve středu mi kondiční trenérka před tréninkem řekla, že to budu mít hodně zajímavé, že to skládali asi půl hodiny, a nakonec mi to ještě „vytunili.“ Na můj dotaz, jestli si myslí že se budu z tělocvičny plazit po čtyřech, odvětila:

„Já si myslím, že ano. A jestli ne, tak už jseš fakt robot.“

Středeční dvouhodinové menu sestávalo ze šestnácti chodů, jedna delikatesa vedle druhé. Navíc jsem dostal sparing partnera — trenéra boccistů. V polovině prvního chodu jsem se tetelil blahem. Pak už jsem jen zamířil přímou cestou do Ráje. Během první hodiny jsem se dostal do stavu, který moje milovaná angličtina označuje slovním spojením „to get high“ či též „getting high.“ Česky napsáno jsem byl regulérně zfetovaný mixem látek ze třetího odstavce článku, a v totálním rauši řval přes celou tělocvičnu na adresu trenérů: „Po dnešku vás všechny miluju!“ Byl jsem nesmírně šťasten… Ne, to je slabé vyjádření. Byl jsem na vrcholu blaha… Ne, tak ještě jinak. Byl jsem na mraku číslo devět, budu-li volně parafrázovat jeden anglický idiom. Byla to vážně mňamka.

Po tréninku jsem z tělocvičny odešel po dvou a každého trenéra objal. Luboš, trenér boccistů a můj sparing partner řekl, že si myslí, že následující den ráno chvilku nevstanu. Vůbec neměl pravdu. Problém však nastal ve chvíli, kdy jsem otevřel výkaz. Jak to mám napsat? CO tam mám napsat? Bylo to tak intenzivní, že jsem v noci štěstím brečel do polštáře. Musel jsem použít angličtinu.

Ovšem předevčírem, kdy jsme s Lubošem náš duet hráli s pár novinkami potřetí, mi slova došla úplně. A nepomohla ani angličtina.

Luboš, se kterým nám spolupráce funguje více než skvěle, mě v nejlepším smyslu slova emocionálně naprosto odrovnal. A spolu s ním i zbylí dva trenéři.

Dostal jsem se za hranu popsatelného.

Došla dokonce i číselná škála kterou v tréninkovém výkazu hodnotím pocity dne.

Někdy jsou slova příliš. Jediné, co můžete, je Žít.