Jak všechno pokračuje

Když jsem v červnu roku 2016 ze zdravotních důvodů oficiálně skončil s cyklistikou, roztrhlo mi to srdce. Natolik, že mi trvalo celých 87 týdnů, než jsem se z toho vzpamatoval. Na sport jsem nemohl ani pomyslet, natož ho vidět či provozovat.

Na konci srpna minulého roku jsem odjel na šestitýdenní rehabilitační pobyt do Chuchelné. A začaly se dít věci. Nejenže mě tam naučili lépe chodit a moje pravá ruka, o které jsem do té doby nevěděl, se mi postupně stala a stává parťačkou. Šestitýdenní dril mimo jiné způsobil, že se ve mně probudil sportovní duch. Potřeba a touha po pohybu, kterou mi máma nalila do krve ještě coby nechodícímu, aniž by si to tehdy uvědomovala. Pokud něco máte v krvi, je to vaší součástí.

A tak jsem se začátkem letoška chvíli věnoval sebeobraně, abych zjistil, že potřebuju soutěžit sám se sebou. Inu, šel jsem za sportovním lékařem a požádal ho, jestli by mě nepustil na kolo závodně. Kolo ne. Dobře. Tak atletika. Ano. První, co mě napadlo, byl oštěp. Tak jo.

To, co se rozjelo poté, nejde jednoduše popsat. Tělu stačily dva týdny, aby se probralo a najelo zpátky do sportovního módu. Nastal relaps a feťák závislý na pohybu do toho opět vlítnul. Z cyklistiky jsem si přinesl návyky, které byly ku prospěchu, jiné jsme museli pozměnit, jiné úplně odbourat. Předchozí sportovní zkušenost mi ulehčila adaptaci, a začalo být jasné, že při mém nadšení a chuti mi trénink ve skupině nestačí, že potřebuju víc. Našli jsme systém, který vyhovuje a hlavně funguje. A já jsem si atletiku a oštěp zamiloval, našel jsem se v tom. Myslel jsem si, že cyklistiku nic nepřebije a myslel jsem špatně. Na to, co jsem prožil coby cyklista nikdy nezapomenu. Na druhou stranu ale nemine den, kdy bych si nevyčítal, že jsem měl s atletikou začít rovnou, nebo alespoň nečekat tak dlouho a začít po konci cyklistiky. Ale v životě má všechno svůj čas.

A všechno je tak, jak má být.