Nemůžu být dokonalý

Od konce října do konce května – sedm měsíců. Za tu dobu, přiznám se, jsem na kole seděl sotva dvakrát. O tréninku nemohla být řeč. Ten víc než půlrok jsem obětoval jedinému cíli. Ale jsem do jisté míry perfekcionista, takže mi nešlo jen o jeho dosáhnutí. Šlo mi o to, aby výsledek na konci nebyl dobrý, nýbrž dokonalý. Ale dokonalosti ve všech oborech lidské činnosti dosáhnout nelze, myslím (můj osobní názor už je, že dokonalost prostě neexistuje, byť to je právě věc názorová). Ale je možné se jí alespoň přiblížit – což vyjadřuje slovní obrat „co nejlepší“. Já jsem v honbě za „dokonalým“ schopen jít za vlastní fyzicko-psychické meze. Všichni jsme toho schopni, poněvadž jde o režim „bojuj, nebo zemři“ (též ho lze nazvat pudem sebezáchovy), který v pradávných dobách zajištoval, že rodící se lidstvo nevyhyne. Pud sebezáchovy v nás z tohoto důvodu funguje dodnes. Příroda ho navrhla jako mobilizátor našich zbytkových sil, což je zase důvod, proč může fungovat jen krátkodobě. Sportovci obecně mají pud sebezáchovy posunutý (neplatí to ale úplně jen u sportovců), což v praxi znamená, že například situaci, kterou by nesportovec vnímal jako jemu nebezpečnou a ohrožující, oni vnímají jako výzvu a jdou jí vstříc, navzdory možnému nebezpečí a riziku, které si sic uvědomují, ale nebojí se ho. Jestliže jste za hranou příliš dlouho (vědomě, či nevědomě), tělo/mysl nevydrží. Když mě jednoho březnového dne žlutý Mercedes s modrými majáčky odvezl rovnou ze školy na dvanáct dní na kapačky kvůli vyčerpání, dostal jsem další lekci. Tu, že nemůžu být vždycky dokonalý a perfektní, že dokonalost mnohdy jen nepříjemně svazuje a brzdí, že stačí podat co nejlepší výkon, kterého jsem teď schopen. A být si toho vědom. Že stačí, když dosáhnu toho nejlepšího, čeho jsem v tuto chvíli schopen dosáhnout, což znamená, že budu pracovat na sto procent. Krátkodobě i na sto padesát – ne však moc dlouho. Doba, po kterou vydržíme makat nad sto procent vlastních možností, je u každého z nás různě dlouhá…



Oběť se vyplatila. Cíle jsem dosáhl. Ne však s dokonalým, nýbrž s co nejlepším výsledkem…

Střih v čase. Středa 29. července 2015, asi 9:22 dopoledne. Onen „výlet“ do anglického hrabství York je letos už passé. Škoda jak někdy dokáže být náhoda dáma nepřející… Svého kondičního trenéra jsem neviděl přes rok. Hurá, už to zase začne! Jako naschvál se ten zářící kotouč nahoře rozhodl, že ho to schovávání se omrzelo, a že začne sušit mokré silnice. Trenér organizuje přesun na „Palačák“ (rozuměj sportovní areál Vysokého učení technického pod Palackého vrchem), poněvadž je škoda zůstávat ve fitku, no ne? Já v autě, on na kole.

Mokrá tráva příjemně chladí chodidla, zatímco shora žhne kotouč a začíná přitápět. Vedle trávníku, na atletických drahách, trénují hezké atletky, takže při klusu občas otočím hlavu jejich směrem, zatímco mi mozkem osciluje ta, jenž zrovna sedí v kanceláři o pár kilometrů dál nad architektonickým plánem jakési stavby. Pak si vzpomenu na poučku, že „Když jsem na tréninku, myslím jen na trénink a cokoli jiného se mě v tu chvíli netýká.“. Zjišťuju, že se to lehko řekne, těžko vykoná. Pak se přeci jen pomocí naučeného postupu vrátím k soustředěnosti na to, co dělám (mentální trénink pomalu avšak jistě přináší plody, zaraduju se), nechávám architektku architektkou a dávám pozor, abych se zbytečně nepřizabil na schodech (i když mě Peter jistí), či abych ten který pohyb udělal ne dokonale, ale správně.

Nebudu nejspíš daleko od pravdy, když napíšu, že Peter za ty čtyři roky zná moje tělo lépe než já sám. Podívá se na mě, suše zhodnotí situaci, a já si začínám vyčítat, že jsem to tak nehorázně flákal, přičemž poznámka „učil jsem se na maturity“ jako (pravdivé) alibi u mě neobstojí. Peter mě vzápětí usadí zpátky pravdivou větou: „Tohle vůbec neřeš, co bylo, bylo.“, a já v duchu děkuju manažerům opavské firmy ISOTRA, že s kondičním tréninkem nemusím čekat až na začátek zimní přípravy, ale můžu začít už teď, protože to potřebuju jako plíce k dýchání, neb když se spastik zvyklý na pohyb přestane hýbat, je to cesta do pekel, moji milí čtenáři. Nejde jen o těžce nabytou a lehce ztracenou fyzickou kondici ve vztahu ke sportu, ale především k běžnému životu s handicapem. Už nikdy nechci a nebudu obětovat svoji kondici škole nebo práci, s díky ne!

Na cestě domů jsem snědl dvě tyčinky, doma porci tresky se sýrem a bramborem, zatáhl nové rolety, které mi od ISOTRY do pokoje přišly před cirka dvěma týdny, a díky kterým se už a konečně pořádně vyspím i v noci, a šel si v dokonalé tmě dát dvacet, neboť předešlou noc jsem hodně přemýšlel.

Že by dokonalost přeci jen existovala?

Partnerem článku je společnost ISOTRA