Příběh o tom, kterak jsem poznal význam naděje

Milí čtenáři,

tu a tam si pročítám některé své zápisky ze Zápisníku všech písmen, který si píšu už přes dvanáct let. Narazil jsem na zápisek z února 2011, který je vzpomínkou na období kdy jsem strávil čtyři měsíce v rehabilitačním ústavu Hrabyně, kde jsem se po zásadní operaci mimo jiné učil znovu chodit. Možná že tento příběh někoho bude motivovat, tak jako tehdy motivoval mě. Tak tedy, tady je.

_______________ Začátek zápisu. _______________

Každý to slovo zná. Jeho pravá podstata je však individuální, neb každý z nás ono slovo chápe jinak. Protože každý jsme jedinečný. Vzpomínku na následující příběh mi vyvolal včerejší email od fyzioterapeutky z dětské fakultní nemocnice v Brně. Stálo v něm: „Hlavně se nevzdávej, nikdo přece nevíme, kde jsou naše hranice.“

Je to příběh dvou dnů a jednoho večera, kdy jsem čas trávil v rehabilitačním ústavu v Hrabyni. Příběh, který mě motivuje dodnes.

Pondělí 11. října 2010. Od rána jsem tušil, že je něco špatně. Celý den jsem byl naměkko jako prasklá skořápka vajíčka. Potají jsem brečel, nevědíc proč. Při cvičení, v bazéně, všude. Věděl jsem jen, že mám strach a že mám už málo času. Strach, že se mi nepodaří dosáhnout cíle, který jsem si vztyčil, a sice že z Hrabyně odejdu po svých a bez berlí. Kamarádi, fyzioterapeutka Táňa, i paní doktorka mi už několik týdnů opakovali jednu větu. „Nepočítej s tím, že odsud odejdeš bez berlí.“ Já jsem na to odpovídal: „Ale odejdu! Z Hrabyně po svých a bez berlí odejdu, a udělám pro to všechno. Budu makat, i kdyby mi zbýval týden do propuštění!“ Ovšem toho dne jsem tomu že to nezvládnu už začal věřit a trápit se. Přišel požár a skálu se jménem Odhodlání — tu samou skálu, která dříve odolávala menším ohníčkům a hasila je — začal tavit na frustraci, bezmoc a lhostejnost. Nejhorší na tom bylo, že jsem neměl potuchy, jak ten „požár v nitru“ uhasit.

Po večeři jsem jel do restaurace na řízek, doufaje, že si tam všechno promyslím a vyčistím hlavu. Nic se nestalo. Přijel jsem na oddělení, deset minut stál před pokojem a v hlavě mi vířilo, jak jsem se snažil rozehnat mraky. Pak jsem hodinu a půl jezdil po oddělení. Vypadal jsem asi vážně hrozně, protože si toho všimla jedna z mých oblíbených sester. Když jsem jí řekl, že mám zatím asi nejhorší depku v životě, podívala se mi do očí a odpověděla mi. „Tak s tím ti bohužel nepomůžu, Tome. Musíš se s tím porvat sám. Vím, že je to těžké, hlavně se nevzdávej!“ „To je dobré, já to zvládnu,“ ujišťoval jsem ji, ačkoli jsem vůbec nevěděl, jak to zvládnout. Odešla. Bylo už po půl deváté a sestry měly zkontrolované pokoje, takže na chodbě byl klid a ticho. Slezl jsem z vozíku, opřel se o zeď vedle dveří svého pokoje, a rozbrečel se znovu. Byl jsem za ty tři měsíce unavený, měl jsem toho plné zuby, a poprvé v životě mě napadlo, že to položím. Tak dlouho jsem natahoval strunu, až praskla. „Ne! Ne! Ne!“ řval jsem na sebe v duchu. „Ty to nesmíš vzdát! Slyšíš?! Nemůžeš to zahodit, teď už ne. Zvedni hlavu a rvi se se kruci!“ Věděl jsem, že to nemůžu zahodit, ale chtěl jsem. Moc jsem chtěl.

Koncentrace adrenalinu v krvi klesla natolik, že jsem přestal brečet a jen tupě zíral před sebe. Za chvíli mi to došlo. NADĚJE! Vždyť máš ještě NADĚJI! Jenže krátký záblesk vzápětí zmizel, a já zase jen tupě zíral před sebe. Když sestra šla po 22. hodině zamknout oddělení, všimla si mě a vytrhla ze zamyšlení. „Co tady děláš, Tome?“ „Přemýšlím,“ odpověděl jsem. „Jestli tě uvidí pan doktor, bude problém. Pojď na pokoj.“ Tak jsem se zvedl, sedl na vozík, a sestra mi pomohla do postele. „Kdes byl?“ zeptal se mě spolubydlící, který ještě nespal. Tak jsem mu všechno řekl.

Ne nadarmo se říká, že ráno moudřejší večera. „Tak co, ještě víš, žes měl včera nějakou depku?“ zeptal se mě spolubydlící následující ráno. „No, už je to lepší,“ odpověděl jsem mu. I když mi bylo líp, viděl jsem v duchu před sebou spáleniště po předešlém dni. Ale někde ve mně už hořela jiskra naděje, že to klapne, že se mi to povede, že na to mám. O pár hodin později jsem jel na rotoped a cestou potkal paní doktorku z oddělení. „Tome, volal pan docent. Říkal, že už můžeš mít plnou zátěž na nohu.“ Z ničeho nic přišel vítr, který spáleniště odvál, a mraky byly tytam. Měl jsem co dělat, abych se ovládl. Podíval jsem se na strop a tiše zašeptal: „Michale, tak naděje přece jen existuje,“ sděloval jsem tak spolužákovi, který měsíc předtím prohrál boj se svalovou dystrofií. Na rotopedu jsem místo patnácti minut vydržel jen sedm, a pak jsem jel (nebo spíše letěl) novinu oznámit Táně, pevně rozhodnut že svého cíle dosáhnu ať se děje, co chce. Skála jménem Odhodlání vyvstala z popela, tvrdší a pevnější než kdy dříve. Co se dělo potom? O tři dny později jsem už chodil za vozíkem. Sedmnáct dní nato už sám a bez opory. Když jsem odjížděl domů, do sanitky jsem šel po svých. „My jsme mu nevěřili a on to dokázal. Silná osobnost,“ slyšel jsem ještě paní doktorku. Když jsem se loučil s Táňou, řekla mi: „Já jsem ti vůbec nevěřila, že to zvládneš. Omlouvám se ti.“

Zkrátka jsem všechny překvapil.

Od té doby vím, že se nevzdám nikdy. Vždycky, když mám slabou chvilku, vzpomenu si na tenhle příběh a vím, že naděje dokáže člověka pořádně nastartovat. Protože právě před čtyřmi měsíci, když mi bylo (zatím) nejhůř, jsem poznal význam naděje.

_______________ Konec zápisu. _______________