I s handicapem lze žít plnohodnotný život a docílit velkých věcí...

V kategoriích níže naleznete články naší redakce.

Buďte i Vy aktivní a založte si svůj blog.

Najděte si lepší práci!.

Přečtěte si nejnovější článek

Přečtěte si články bloggerů.

Příjemnou zábavu!

Žiju s handicapem
v České televizi

Žiju s handicapem v České televizi

Podívejte se na video
o dětském domově Korkyně

Obrazek s videem

Video o dětském domově Orlíček
Přední Chlum

Obrazek s videem

Příběh o tom, kterak jsem poznal význam naděje

Příběh o tom, kterak jsem poznal význam naděje

Milí čtenáři,

tu a tam si pročítám některé své zápisky ze Zápisníku všech písmen, který si píšu už přes dvanáct let. Narazil jsem na zápisek z února 2011, který je vzpomínkou na období kdy jsem strávil čtyři měsíce v rehabilitačním ústavu Hrabyně, kde jsem se po zásadní operaci mimo jiné učil znovu chodit. Možná že tento příběh někoho bude motivovat, tak jako tehdy motivoval mě. Tak tedy, tady je.

 

_______________ Začátek zápisu. _______________

 

Každý to slovo zná. Jeho pravá podstata je však individuální, neb každý z nás ono slovo chápe jinak. Protože každý jsme jedinečný. Vzpomínku na následující příběh mi vyvolal včerejší email od fyzioterapeutky z dětské fakultní nemocnice v Brně. Stálo v něm: „Hlavně se nevzdávej, nikdo přece nevíme, kde jsou naše hranice.“

Je to příběh dvou dnů a jednoho večera, kdy jsem čas trávil v rehabilitačním ústavu v Hrabyni. Příběh, který mě motivuje dodnes.

Pondělí 11. října 2010. Od rána jsem tušil, že je něco špatně. Celý den jsem byl naměkko jako prasklá skořápka vajíčka. Potají jsem brečel, nevědíc proč. Při cvičení, v bazéně, všude. Věděl jsem jen, že mám strach a že mám už málo času. Strach, že se mi nepodaří dosáhnout cíle, který jsem si vztyčil, a sice že z Hrabyně odejdu po svých a bez berlí. Kamarádi, fyzioterapeutka Táňa, i paní doktorka mi už několik týdnů opakovali jednu větu. „Nepočítej s tím, že odsud odejdeš bez berlí.“ Já jsem na to odpovídal: „Ale odejdu! Z Hrabyně po svých a bez berlí odejdu, a udělám pro to všechno. Budu makat, i kdyby mi zbýval týden do propuštění!“ Ovšem toho dne jsem tomu že to nezvládnu už začal věřit a trápit se. Přišel požár a skálu se jménem Odhodlání — tu samou skálu, která dříve odolávala menším ohníčkům a hasila je — začal tavit na frustraci, bezmoc a lhostejnost. Nejhorší na tom bylo, že jsem neměl potuchy, jak ten „požár v nitru“ uhasit.

Po večeři jsem jel do restaurace na řízek, doufaje, že si tam všechno promyslím a vyčistím hlavu. Nic se nestalo. Přijel jsem na oddělení, deset minut stál před pokojem a v hlavě mi vířilo, jak jsem se snažil rozehnat mraky. Pak jsem hodinu a půl jezdil po oddělení. Vypadal jsem asi vážně hrozně, protože si toho všimla jedna z mých oblíbených sester. Když jsem jí řekl, že mám zatím asi nejhorší depku v životě, podívala se mi do očí a odpověděla mi. „Tak s tím ti bohužel nepomůžu, Tome. Musíš se s tím porvat sám. Vím, že je to těžké, hlavně se nevzdávej!“ „To je dobré, já to zvládnu,“ ujišťoval jsem ji, ačkoli jsem vůbec nevěděl, jak to zvládnout. Odešla. Bylo už po půl deváté a sestry měly zkontrolované pokoje, takže na chodbě byl klid a ticho. Slezl jsem z vozíku, opřel se o zeď vedle dveří svého pokoje, a rozbrečel se znovu. Byl jsem za ty tři měsíce unavený, měl jsem toho plné zuby, a poprvé v životě mě napadlo, že to položím. Tak dlouho jsem natahoval strunu, až praskla. „Ne! Ne! Ne!“ řval jsem na sebe v duchu. „Ty to nesmíš vzdát! Slyšíš?! Nemůžeš to zahodit, teď už ne. Zvedni hlavu a rvi se se kruci!“ Věděl jsem, že to nemůžu zahodit, ale chtěl jsem. Moc jsem chtěl.

Koncentrace adrenalinu v krvi klesla natolik, že jsem přestal brečet a jen tupě zíral před sebe. Za chvíli mi to došlo. NADĚJE! Vždyť máš ještě NADĚJI! Jenže krátký záblesk vzápětí zmizel, a já zase jen tupě zíral před sebe. Když sestra šla po 22. hodině zamknout oddělení, všimla si mě a vytrhla ze zamyšlení. „Co tady děláš, Tome?“ „Přemýšlím,“ odpověděl jsem. „Jestli tě uvidí pan doktor, bude problém. Pojď na pokoj.“ Tak jsem se zvedl, sedl na vozík, a sestra mi pomohla do postele. „Kdes byl?“ zeptal se mě spolubydlící, který ještě nespal. Tak jsem mu všechno řekl.

Ne nadarmo se říká, že ráno moudřejší večera. „Tak co, ještě víš, žes měl včera nějakou depku?“ zeptal se mě spolubydlící následující ráno. „No, už je to lepší,“ odpověděl jsem mu. I když mi bylo líp, viděl jsem v duchu před sebou spáleniště po předešlém dni. Ale někde ve mně už hořela jiskra naděje, že to klapne, že se mi to povede, že na to mám. O pár hodin později jsem jel na rotoped a cestou potkal paní doktorku z oddělení. „Tome, volal pan docent. Říkal, že už můžeš mít plnou zátěž na nohu.“ Z ničeho nic přišel vítr, který spáleniště odvál, a mraky byly tytam. Měl jsem co dělat, abych se ovládl. Podíval jsem se na strop a tiše zašeptal: „Michale, tak naděje přece jen existuje,“ sděloval jsem tak spolužákovi, který měsíc předtím prohrál boj se svalovou dystrofií. Na rotopedu jsem místo patnácti minut vydržel jen sedm, a pak jsem jel (nebo spíše letěl) novinu oznámit Táně, pevně rozhodnut že svého cíle dosáhnu ať se děje, co chce. Skála jménem Odhodlání vyvstala z popela, tvrdší a pevnější než kdy dříve. Co se dělo potom? O tři dny později jsem už chodil za vozíkem. Sedmnáct dní nato už sám a bez opory. Když jsem odjížděl domů, do sanitky jsem šel po svých. „My jsme mu nevěřili a on to dokázal. Silná osobnost,“ slyšel jsem ještě paní doktorku. Když jsem se loučil s Táňou, řekla mi: „Já jsem ti vůbec nevěřila, že to zvládneš. Omlouvám se ti.“

Zkrátka jsem všechny překvapil.

Od té doby vím, že se nevzdám nikdy. Vždycky, když mám slabou chvilku, vzpomenu si na tenhle příběh a vím, že naděje dokáže člověka pořádně nastartovat. Protože právě před čtyřmi měsíci, když mi bylo (zatím) nejhůř, jsem poznal význam naděje.

 

_______________ Konec zápisu. _______________

Datum: 30. 1. 2022 11:36 | Autor: Tomáš | Zobrazeno (137x)

Hodnocení:

5.4

Tento článek jste již hodnotil(a).
Hodnotit můžete znovu po 7 dnech.

Počet hodnocení: 2907

Autor článku:

TomasSalak

Tomáš

Rok narození: 1992

Datum registrace: 30. 1. 2014 19:51


Další články autora:

Povídka: Šeptající pachy

Článek Povídka: Šeptající pachy

Byl podzimní podvečer, město už dávno zahalil chladný šedivý kabát a do ulic se pomalu vkrádala mlha. Emanuel se po dlouhém dni vracel domů. Procházel kolem staré čtvrti, kde domy měly popraskané omítky a chodníky pokrývala vrstva spadaného listí. Ze ...

Datum: 7. 10. 2024 20:05 | Tomáš

V zajetí amatonormativity

Článek V zajetí amatonormativity

Ve svém předchozím článku jsem napsal, že mi dlouho trvalo, než jsem si uvědomil, jak vnímám svět kolem sebe. Minulý čas jsem však použil chybně – já si to stále uvědomuji. Pořád. Různé situace toto moje uvědomění prohlubují. Byť se to nezdá, a mě sa ...

Datum: 21. 9. 2024 22:45 | Tomáš

Druhý experiment

Článek Druhý experiment

Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomil, jak vnímám svět kolem sebe. Že nad věcmi někdy až (zbytečně) moc přemýšlím a tíhnu k tomu všechno pitvat na prvočinitele. A trvalo mi to dlouho i přesto, že mi to lidé v mém okolí často říkali. Později jsem pak ...

Datum: 23. 5. 2024 09:51 | Tomáš

Velké bum

Článek Velké bum

COŽE?! Ty a diskotéka? Copak už ses úplně pomátl? Ty a diskotéka? Pche! Moje dominantní racionální část mozku na mě doslova ječela, když jsem se rozhodl. Klídek, odvětil jsem. Je to spíš sociální experiment. Chci to zažít, chci zjistit, jak to vypadá ...

Datum: 25. 3. 2024 13:44 | Tomáš

O čichu a paších podruhé

Článek O čichu a paších podruhé

V říjnu 2022 jsem spolu s mámou a jejím přítelem prodělal covid. Žádné velké drama, jen jsem dva dny skoro nemohl vstát z postele, jak mě bolely kyčle. Pak přišla rýma. Požehnání, protože když mám rýmu, můžu si alespoň na pár dní odpočinout od čicho ...

Datum: 4. 1. 2024 21:26 | Tomáš

Podporujeme také

Dětský domov Korkyně

Pokud chcete děti z dětského domova podpořit finančně, podívejte se zde.

Tomáš Mošnička - šéfredaktor (ret)

Tomáš Mošnička - šéfredaktorvzpěrač - mistr světa ve vzpírání tělesně postižených, handbikerový závodník
www.tomasmosnicka.cz
mosnicka@zijushandicapem.cz

Aktuální rozhovor:

Audiokniha - Ivo Koblasa

Rádi sdílíme z webu mujrozhlas.cz desáté pokračování unikátní série Příběhy sportovců, které je věnováno handicapovanému cyklistovi Ivo Koblasovi. Rodák z Brna je medailista z velkých paralympijských šampionátů. Těžká epilepsie v dětství, náročná operace mozku, nic z toho ho nezastavilo v cestě za ...

více »
Vyzkoušejte zdarma handbike ...

Máte omezenou hybnost dolních končetin, jste qvadruplegik, spastik a momentálně nevíte jestli vás zrovna tento sport chytne?

Vstupte »

Nejaktivnější blogeři

Děkujeme generálnímu partnerovi skupině D.I.SEVEN za vřelou podporu!

bezpecnostni-agentura

Bezpečnostní agentura D.I.SEVEN FACILITY
Facility management a podpůrné činnosti. Poskytujeme Náhradní plnění.

bezpecnostni-agentura

Bezpečnostní agentura D.I.SEVEN 
Bezpečnostní služby, PCO, zabezpečení akcí, úklidové ,recepční služby a náhradní plnění.

bezpecnostni-agentura

Bezpečnostní agentura D.I.SEVEN SERVICE
Bezpečnostní služby jako fyzická ostraha nebo vzdálený monitoring. Poskytujeme náhradní plnění.

Překlepy: Lidé náš web hledají také těmito výrazy: hendikep, hendicap, handikep, ...

Důležité odkazy:

Podmínky pro užívání blogu | Mapa stránek | Kontakt

Copyright 2024 | Internetový marketing : Optimalizace pro vyhledávače : Created by VIDIA-DESIGN s.r.o.