Jak jsem (ne)čelil panické atace

Už je to pár dlouhých let, kdy jsem měl naposledy panickou ataku. To, když jsem spatřil užovku (z hadů mám hrůzu). Zapomněl jsem, že něco takového existuje. Myslel jsem, že mě se to netýká. Kéž bych věděl, jak moc jsem se mýlil.

Po pár týdnech vídání se venku jsem se odhodlal jít s jednou slečnou do restaurace na večeři. Na její návrh, podotýkám. Do restaurace, v níž jsem nikdy předtím nebyl. Vůbec poprvé jsem místo nevybíral já, nýbrž dotyčná. Z mé strany schůzce předcházelo – ostatně jako vždy v podobných případech – plánování a procházení všech myslitelných i nemyslitelných alternativ vývoje schůzky. Z čeho mám vždycky obavy je, že náhle přestanu mluvit a budu to muset silou vůle přetlačit jako už milionkrát v minulosti, i za cenu úplného vyčerpání. Což je riziko, které denně podstupuji.

Schůzka se vyvíjela řekl bych dobře, vše šlo jako po másle. Když tu náhle a bez varování můj mozek vypnul. Hluk, pachy, vůně a vnímání detailů, stres z neznámého prostředí. Zřejmě to všechno dohromady přispělo k tomu, že jsem se dostal do bodu, kdy jsem už nezvládal zpracovávat vnější podněty. Všechno najednou ztichlo, aby vzápětí působilo mnohem intenzivněji, jako když náhle vybuchne bomba. Nešlo to zastavit. Myšlení se mi roztočilo jako na centrifuze. Přestal jsem mluvit a bylo mi fyzicky zle. Zastihlo mne to naprosto nepřipraveného. Jediné, co v takovou chvíli můžete udělat, je okamžitě opustit situaci která stav vyvolala, a co nejdříve se odebrat na klidné místo. I omluvil jsem se posunkem a odebral se na toaletu, kde jsem se málem pozvracel. Stál jsem u umyvadla, třásl se a čekal až to přejde. Ze všech sil jsem se snažil mozek přimět k racionalitě, leč tím jsem to ještě zhoršil. Do háje! Hlavně ne meltdown! řval jsem v duchu. Meltdown je panečku nehezký a krajně nepříjemný stav, který může mít vícero podob. Naposledy jsem kvůli jednomu takovému skončil přivázaný k posteli. Pokud by to došlo až k meltdownu, už bych nic nezmohl, a kdo ví, jak by to dopadlo.

Panika se mě pořád držela jako klíště, a ne a ne ustoupit. Mozek uvnitř lebky se znovu roztočil jako korouhvička při vichřici, leč tentokrát mi dovolil i trochu toho logického uvažování. Začalo mi být jasné, že to prostě nepůjde, a že musím odejít pryč z restaurace. Jenže jak to mám vysvětlit dotyčné? Ještě jsem jí neřekl, že jsem autista a co může nastat. Hendikep, ať už jakýkoli, není zrovna něco co bych řešil s někým koho znám sotva pár týdnů. Když se stane že nemůžu mluvit a potřebuju vyjádřit něco komplexnějšího, vezmu tužku a papír, popřípadě mobil, a napíšu to. Jenže mobil zůstal v tašce u stolu. Fixpráce!

Abych to zkrátil… Vyšel jsem z toalety, zaplatil, a beze slova (bohužel) opustil podnik. Když po chvíli chůze tenze povolila, vyťukal jsem omluvnou SMS s tím, že se mi udělalo špatně, nemohl jsem mluvit a musel jsem odejít. Odpověď jsem neočekával. Druhý den jsem dotyčné zavolal a vysvětlil jí to. Poslala mne k čertu. Inu, šel jsem k čertu.

O tři dny později vyšla na streamovací platformě Netflix druhá řada dokumentu s názvem „Love on the Spectrum“, kde v jednom díle slečna taktéž musela odejít ze schůzky, protože, jak sama řekla, byla kousek od panického záchvatu. Jaksi se mi ulevilo, že v tom nejsem sám.

Vyvstává samo sebou otázka, zda říct či neříct. Zda zpravit okolí o tom, že máte hendikep, který není vidět, ale který je vaší součástí a ovlivňuje vaše vnímání, chápání a zpracovávání světa, kterým jsme všichni obklopeni. Já, poučen výše popsanou zkušeností, říkám: buďte upřímní a řekněte to. Ale pouze když sami naznáte, že by to vaše okolí mělo vědět, aby se předešlo případným problémům. Můžete taky zmínit, co má okolí dělat, když se stane A, B, nebo C, aby na to vaše okolí bylo připravené a mohlo vám případně pomoci.

Je lepší být připraven, než riskovat a řešit případné následky ex post.

Původní článek v angličtině - https://tomasalak.wordpress.com/2021/10/06/being-knocked-down-how-did-i-unbrave-a-panic-attack/