Město, jehož sláva hvězd se dotýká

Do našeho hlavního města jsem přijel v pátek 26. 2., poněvadž jsem si tam musel zařídit věci soukromé povahy. A zůstal tam až do neděle, netušíc, jaké zajímavé zážitky mě čekají.

Brňák v Praze. A jéje!

Nevím, kolikátá v pořadí tahle má návštěva města byla, nebyla však první. Ne, neztratil jsem se, jak si možná někteří myslíte. Jen to zmatkování s veřejnou dopravou bylo trošku zdlouhavé.

Dostat se z Florence na stanici nejbližší mému místu určení linkou metra C byla hračka. Vystoupil jsem a rozhodl jsem se, že se ty necelé dva kilometry projdu. Svižná procházka po sto padesáti minutách na nejstarší české dálnici mi přišla vhod. Vzato kolem a kolem mi nic jiného ani nezbývalo.

Když jsem vyřídil vše co bylo potřeba, nastal čas zamířit do dalšího bodu určení. Udělal bych lépe, kdybych býval šel zpátky na stanici, odjel na konečnou metra, odtamtud autobusem na smíchovské nádraží, kde – jak ze svých předchozích cest po Praze vím – je přestup na linku B, která jede do mého dalšího místa určení. Jenomže moje mozkové závity měly asi přestávku. Přestože jsem stál na správné straně, přestože jsem viděl správný jízdní řád, ba dokonce zaznamenal onu zastávku (ovšem v tu chvíli mi nedošlo, že je to právě to nádraží), z nějakého neznámého důvodu jsem se rozhodl jet na druhou stranu! Což mi došlo, když jsem vystupoval z autobusu o dvě zastávky dál na opačné straně. Nezbylo, než jít do té stanice metra, ze které jsem prvně vycházel a opravdu na tu konečnou (Háje) jet. Jen namísto čekání na autobus jsem mohl jít pěšky (a čas tak strávit užitečněji), anebo zůstat na správné zastávce (pak bych se nemusel vracet). Když jsem pak patálii vyprávěl bývalé spolužačce ze střední školy, u které jsem nocoval, prohlásila: „No jo, Brňák se pozná.“. „Pošli Pražáka do Brna a bude to to samý,“ vyrovnal jsem skóre.

Vzhůru na hradby!

6:40 – budíček.

8:25 – třetí kolej smíchovského nádraží a Slon.

Slon? Nenechte se zmást. Součástí Pražské integrované dopravy jsou i vlaky. Je tomu tak jistě i v jiných integrovaných dopravních systémech. V rámci PID jsou na vytížené tratě nasazovány vlaky typu City Elephant (druhé slovo je anglicky „slon“), což jsou rychlé, pohodlné a hlavně tiché a elektrické dvoupatrové vlaky z dílen Škodovky. Bylo to vůbec poprvé, co jsem jel dvoupatrovým vlakem. Nutno zdůraznit, že tichým vlakem. Nemohl jsem si nechat ujít to potěšení sedět ve druhém patře, nadšen nádherným výhledem. A jak jsou ti lidé venku malí! Znovu jsem si uvědomil, jak jsme jako lidé malí…

Chtěli byste vědět, kam jsme měli namířeno? První polovina čtrnáctého století. Nic vám to neříká? Rok 1348. Ještě ne? Karel IV. Pořád nic? A co takhle „Na hradě je ženská!“. Ano. Měli jsme namířeno na hrad Karlštejn. Byl jsem tam poprvé a byl to pro mě ohromný zážitek.

V rámci prohlídky jsme navštívili Císařský palác, soukromé a reprezentační prostory císaře Karla IV a dozvěděli se několik zajímavostí. Třeba, že hrad směly obývat ženy, na rozdíl od filmu, jehož název snad nemusím zmiňovat. Ve skutečnosti hrad obývala také císařovna se svým služebnictvem. Avšak pro ženy platilo několik omezení. Nesměly se zapojovat do chodu hradu, mohly se zdržovat jen v určené části hradu, nesměly vstoupit do Velké věže, a protože ženy byly ve středověku považovány za nečisté, nesměly ani do kaple Svatého kříže. Z prostorné císařovy ložnice vedly jediné dveře do míst, které obývaly ženy, tedy císařovna a její služebnictvo. Tyto dveře mohl odemknout a otevřít jen sám Karel IV. Lidé tehdy věřili, že žena může být posednuta ďáblem, a tak byl císař tímto opatřením chráněn, aby snad žena nemohla přijít a ve spánku ho otrávit, ovlivnit ho, či s ním jinak manipulovat.

Hrad Karlštejn byl za staletí své existence obléhán pouze dvakrát. Zčásti kvůli své poloze, kdy je velmi dobře skryt okolními kopci, o čemž jsem se přesvědčil na vlastní oči. Díky jednomu z těchto obléhání se středověká Praha údajně stala nejčistším městem tehdejšího světa. Víc už neprozradím a doporučím návštěvu hradu vaší pozornosti, pokud jste ho ještě nenavštívili. Co se týká bezbariérového přístupu, tak podle toho co jsem viděl, je to problém. Před cestou se proto raději informujte, zda jsou nějaké možnosti.

Blíže současnosti

Dole pod hradem, v městyse, který je nazván podle hradu, jsme se ze čtrnáctého století přesunuli na přelom století devatenáctého a dvacátého, a to v tamním muzeu obchodu, kde jsme si zároveň vzpomněli na naše studium na střední škole. Sotvaže jsem spatřil vystavené groše, vzpomněl jsem si na učitelku ekonomiky, jak nám vyprávěla o vývoji obchodu a platidel, a došlo i na směnný obchod. Tak například 550 litrů piva stálo mezi 25 až 42 groši, za domek na Novém městě pražském jste zaplatili asi 900 grošů, anebo směnou za 14 krav, za nájem 17 hektarů půdy pak buď okolo 60 grošů, anebo 1 a čtvrt krávy… K vidění tam jsou stará počítadla, kalkulačky na účetnictví, několik modelů prvorepublikových pokladen, různé nádoby na potraviny a jejich dlouhodobé skladování, kompletně vybavený koloniál či řeznictví. Lidé tehdy jistě měli život těžší, než máme my dnes, rozhodně ho ale v lecčem měli jednodušší.

Návrat do dětských let

Jako malý jsem si rád hrál s vláčky, asi jako většina malých kluků. Měl jsem dvě mašinky, jedné se dokonce kouřilo z komína. Po návratu z hradu jsem si v Království železnic na Andělu zavzpomínal na staré časy. Největší modelová železnice je opravdu zážitek, umocněný střídáním dne a noci. Jen Brno jsem tam nenašel. Buď tam ještě není, anebo jsem se já špatně díval.

V samostatné expozici se na 118 m2 rozkládá model Prahy. Netušil jsem, že je Praha tak velké město. Dokud jsem neuviděl model, myslel jsem si, že je menší.

Toulky malostranské

Nedělní dopoledne patřilo soukromým toulkám malostranským. Vystoupil jsem na náměstí, a pod bedlivým dohledem kamer vydal jsem se nahoru k Pražskému hradu. Odbočil jsem, prošel kolem dolní komory parlamentu a minul zaparkované vládní Audi. Moje cesta pokračovala k Valdštejnskému paláci, sídlu horní komory parlamentu. Odtud už kolem britského velvyslanectví po Zámeckých schodech a za zvuku zvonů nahoru na Hrad.

Vojáci a vojačky Hradní stráže mají můj obdiv. Nejenže musejí za každého počasí stát bez hnutí hodinu na stráži a i přes teplý kabát mrznout (teploměr ukazoval dva stupně nad nulou, avšak vítr teplotu pocitově snižoval), ale ještě musejí snášet mnohdy nemístné a neomalené chování zahraničních turistů. Spolu s Hradní stráží střeží objekty Hradu i vojáci se samopaly (v nichž určitě nemají slepé náboje) a policisté.

Prošel jsem na třetí nádvoří, kolem katedrály svatého Víta a Kanceláře prezidenta republiky, a vrátil se zpět na Hradčanské náměstí, kolem Toskánského paláce na Loretánské náměstí, a kolem Černínského paláce na tramvaj směr Florenc. A pak už autobusem zpátky domů. Do Brna. Bohatší o několik zážitků, z nichž k těm nejsilnějším patřil Karlštejn a bohoslužba ve svatovítské katedrále.