Příběh válečného veterána

Náš portál má čest, představit vám skutečného válečného hrdinu. Mirek Lidinský byl příslušníkem dnes již zrušené speciální jednotky vojenské policie SOG (Special Operations Group), která měla za úkol v době jeho působení vyhledávat a likvidovat talibanské buňky v Afghánistánu, jejich výcviková centra, sklady zbraní, ale také zatýkat nebezpečné šéfy této teroristické organizace. Jeho jednotka byla v každodenním bojovém kontaktu s tímto obávaným nepřítelem. Do sekce osobnosti jsme Mirka Lidinského zařadili kvůli jeho vážnému zranění z přímého boje, zraněním s doživotními trvalými následky, se kterými se musel vypořádat.

Ale od začátku. Je mnoho kritiků zahraničních misí, ale ani ten největší kritik nechce, aby mu kdosi zavolal, že jeho dítě zemřelo po útoku teroristy. Pak se bude ptát, co dělal náš stát pro prevenci. Nutno podotknout, že se teroristické útoky nevyhýbají ani Evropě, proto se i ČR podílí na boji proti terorismu, velmi stručně řečeno. Právě pro takové účely byla zřízena speciální jednotka SOG, ve které Mirek sloužil. Jestli si však někdo myslí, že tato jednotka střežila kdesi v zázemí sklad humanitární pomoci, je na omylu. Jestli si někdo myslí, že je Taliban „parta vesničanů s kalašnikovy“, je na omylu. Jde o všeho schopné, dobře vyzbrojené teroristy s bojovými zkušenostmi předávanými po mnoho generací. V současné době si Taliban najímá i placené žoldáky z Čečny a jiných válečných zón, kteří ještě tyto zkušenosti násobí.

Pozn. red. Nechceme se pouštět do hodnocení politické či vojenské situace, to našemu portálu nepřísluší, jen chceme nastínit, na jakou činnost byl Mirek vycvičen a proti jakému nepříteli stál mnohdy tváří v tvář.

Naši zemi reprezentuje mnoho sportovců, vědců, umělců, ale je jen málo těch, kteří jsou za naši vlast ochotni riskovat vlastní život. Proto zněla také naše první otázka:

Proč zrovna Afghánistán, pro peníze či dobrodružství? Mirek vypráví: ani jedno. Byl jsem členem policejní zásahové jednotky. Vzhledem k mé práci a zkušenostem mi byla nabídnuta možnost stát se členem SOGu. Z mého pohledu to bylo jakési završení dlouholetého výcviku a zúročení mé předchozí práce a zkušeností. Mé rozhodování trvalo zhruba rok a finanční stránka měla na mém rozhodnutí také určitý podíl, ale peníze nebyly hlavní důvod.

První kontakt s Afghánistánem? Věděli jsme do čeho jdeme, byli jsme na to připravováni. Ten úplně první postřeh, kdy si člověk uvědomil, že je ve válce, byl již v letadle. Cestovali jsme společně s Angličany, ti si najednou začali nasazovat neprůstřelné vesty, helmy, kontrolovat zbraně. V tu chvíli si člověk uvědomil, že je ve válečné zóně. Vzhledem k naší specializaci jsme byli během 48 hodin v boji.

Co první bojové zkušenosti? Vzhledem k mé předchozí práci u zásahové jednotky PČR jsem měl tyto zkušenosti, ale něco jiného je střílet na motor ujíždějícího automobilu a něco jiného je čelit partyzánskému stylu boje a mnohdy i přesile Talibanu. Do toho všeho ještě nepřehledný terén, hadi, škorpioni a vedro mezi 45 – 50 stupni.

Bojovali jste po boku britských speciálních jednotek, amerických Navy Seals a ODA (Zelené barety), avšak ani takto dokonale vycvičeným jednotkám se nevyhýbají zranění, mnohdy s těmi nejvážnějšími důsledky. Co tvůj úraz? Co ti v tu chvíli proběhlo hlavou? Čistil jsem dobytý prostor poblíž jeskynního komplexu, kam jsme bojující Taliban zatlačili. Odtud také Taliban vypálil protitankovou střelu RPG, zřejmě na naši Tatru poblíž které jsem se v tu chvíli pohyboval. Střela mi vybuchla pod nohama a mě to odhodilo. V tu chvíli mi proběhlo hlavou, musím pryč. Začal jsem se plazit a zjistil jsem, že mi levá noha nějak vázne a nezabírá. Vzápětí mi naši zdravotníci poskytli první pomoc, což mi také vzhledem k rychlé ztrátě krve z otevřeného zranění kotníku zachránilo život.

Co následovalo? Britští lékaři mi poskytli v polní nemocnici základní ošetření, ale ty nejpreciznější zákroky, kde se mi snažili vše pospojovat, přešít a hlavně zachránit nohu, mi prováděli lékaři v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Dva roky jsem bojoval s infekcemi, píštělemi atd. Chvíli se vše zdálo dobré a vzápětí opět infekce. Trochu jsem i chodil. Lékaři mi sešroubovali kotník, který byl sice neohebný, ale nohu jsem měl stále svou. Nemohl jsem se vzdát myšlenky, že se nevrátím ke své práci. Mé tělo bylo všemi těmi vleklými infekcemi tak oslabené, že ani nejsilnější antibiotika nezabírala a ve chvíli, kdy mi kolaboval organismus, jsem se po dohodě s lékaři rozhodl a po dva roky trvajícím boji svolil k podkolenní amputaci.

Podkolenní amputace člověka zas až tak neomezuje, ale handicap to je. Jak ses vyrovnával s protézou? Ze začátku jsem se pohyboval o berlích, což člověku svazuje ruce. Otlaky a puchýře v místech, kde se protéza dotýká nohy, to zná každý „amputář“. Člověk musel občas i na vozík, aby ulevil otlačené noze a měl volné ruce. Každopádně i takováto amputace člověku úplně změní život. I když handicapovaní dělají za určitých podmínek téměř vše jako zdraví, na některé věci může člověk zapomenout. Například návrat do aktivní služby. S tím jsem se dlouho nemohl vyrovnat.

Mirek Lidinský a současnost? Cíle a plány?  Již během mých rehabilitačních pobytů na Slapech, to bylo ještě v době, kdy jsem doufal, že mi lékaři nohu zachrání, jsem pošilhával po golfu. Zde jsem začínal na místním hřišti. Pak následovala půlroční přestávka kvůli amputaci a na golfové hřiště jsem se vrátil již jako handicapovaný. Golfu jsem úplně propadl, nejenom jako hráč, ale i jako funkcionář České golfové asociace hendikepovaných, jíž jsem prezidentem. V současné době se angažuji a hodně času věnuji projektu „Golf bez bariér“, jehož cílem je ukázat veřejnosti a hlavně handicapovaným, a především lidem po úrazu, že jde o sport vhodný i pro lidi se zdravotním handicapem. Snažíme se vytvářet celorepublikově ve vybraných resortech podmínky pro handicapované tak, aby si mohl zahrát „paragolf“ skutečně každý. Tímto směrem se ubírá většina mého času.

Více o paragolfu – Odkaz. 

Závěr

Na tomto příběhu je opět patrné, že úrazem nic nekončí a každý, kdo se vyrovnal se svým handicapem, může žít dál kvalitní a plnohodnotný život.

Zdroj: Miroslav Lidinský

Autor: ret