Heřman Volf vozíčkář pomáhající druhým

Snad každý handicapovaný člověk v ČR někdy narazil na jméno Héřa Volf nebo slyšel o jeho projektech Cesta za snem, Opel handy cyklo maraton případně Lítáme v tom všichni.

S Héřou (jak mu všichni říkají) jsem se osobně seznámil na poslední zmíněné akci. Tehdy jsem si uvědomil, že jsou lidé, kteří i přes svůj mnohdy těžký osud pomáhají druhým, ale že projekty Heřmana Volfa mají něco na víc. Jakousi váhu a pravděpodobně i svou velikostí předčí většinu ostatních.

Kdo tedy jiný než právě on by měl motivovat lidi, kteří jsou čerstvě po úrazu s trvalými následky nebo vážně onemocněli. Právě motivace těchto lidí je jedním z hlavních záměrů našeho portálu, proto vám přinášíme životní příběh tohoto paraplegika.

Jaký byl tvůj život před úrazem?

Vystudoval jsem střední školu, obor elektro. Po revoluci jsem založil s.r.o.-čko. Firmě se celkem dařilo a měli jsme spoustu práce. Byl jsem také sportovec tělem i duší. Dělal jsem atletiku, oštěp, kanoistiku, triatlon. Byl jsem ženatý a měl jsem 2 dcery. Před úrazem jsem koupil baráček, takovou zříceninu, kterou jsem postupně opravoval.

Úraz

Úraz se mi stal v roce 2006. V té době mi bylo 40 let. Bylo to při nočním lyžování. Trefil jsem díru na okraji sjezdovky, která tam zůstala po údržbě svahu. Následoval pád a zlomenina posledního hrudního obratle TH 12.

Co ti pomáhalo po úrazu a co tě nastartovalo do života?

Měl jsem kurz samoléčitelství, proto mi hodně pomáhaly meditace. Ležel jsem na „spinálce“ v Motole, bylo to koncem zimy a v té době běžela v televizi paralympiáda. Tam mi začalo docházet, že budu muset nějak žít a pomalu jsem vymýšlel jak na to. První setkání se sportem po mém úrazu bylo plavání, ke kterému mě přivedl bývalý známý kulturista pan Tlapák. Také jsem dostal nabídku od mého kamaráda – uč se na PC a až se dáš dohromady, tak tě zaměstnám. Později jsem pro něj pracoval 7 let jako web-designér. Zkoušel jsem se postupně zapracovat do života, pořídil jsem si handbike a monoski. Šel jsem jak se říká do všeho, ale měl jsem také období, kdy mi bylo při některých činnostech úplně jedno, jak to dopadne. Někdo například navrhnul, pojď, skočíme si s padákem a já jsem šel.  Bylo mi však jedno, jestli se seskok povede nebo ne…

Podržela tě po úraze tvá rodina?

Z počátku ano, manželka mě však později opustila, ale zůstaly mi dvě dcery, se kterými žiji dodnes. Nyní už je jim 15 a 20 let. Ta starší studuje.

Jak ses se dostal k tomu, co děláš, a jaký byl ten první impulz ke tvé nynější práci?

Jak jsem již zmínil, měl jsem ruční kolo a chtěl jsem, aby bylo využité. Vymyslel jsem cestu do Paříže na tomto kole, s tím, že o této cestě natočím dokument. Následoval další projekt Křížem krážem Evropou na handbiku, cesta do Vatikánu, besedy o mých cestách a sbírky na pomoc konkrétním lidem. Jelikož byl o tyto projekty velký zájem ze strany médií, ale i sponzorů, chtěl jsem, aby z toho byl také nějaký přínos pro ostatní.

Jak vznikl projekt Cesta za snem?

Jak jsem již zmínil, o naše projekty se zajímají také sponzoři a všechno bylo nutné nějak zlegalizovat. Proto jsme založili občanské sdružení. Hlavně jsme nechtěli, aby spolupráce s našimi sponzory probíhala pouze ve smyslu – dejte nám peníze na něco. Chtěli jsme je aktivně zapojit do našich akcí formou zážitku pro ně samotné, případně pro jejich zaměstnance. Také nám došlo, že pokud chceme dělat to, co děláme, pořádně, budeme muset fungovat na plný úvazek. To znamená, že se nyní s kolegou Tomášem Pchálkem věnujeme této práci 10 – 12 hodin denně. K tomu nám ještě pomáhají externí spolupracovníci. Každý pochopí, že při našem vytížení není možné „sedět na dvou židlích současně“, to znamená chodit do práce a ještě dělat na 100 % to, co děláme. To prostě nejde.

Prozradíš nám své plány do budoucna?

Dát našim akcím větší rozměr, tak, aby se staly ještě masovější. Momentálně rozjíždíme projekt kvadriatlonu smíšených dvojic - zdravý a handicapovaný, muž a žena, junior a senior. Jde o první ročník a chtěli bychom, aby byla tato akce alespoň stejně masová, jako se stal Opel handy cyklo maraton, ve kterém nám dnes již startuje zhruba 40 týmů.

Jak to zvládáš? Máš vůbec nějaký čas na sebe?

Moc ne. O víkendu, pokud nejsem na nějaké firemní akci, tak se věnuji dcerám, ale často pracuji i doma.

Co tě motivuje, je něco, čím bys mohl motivovat ostatní?

Mám tři motivační hesla:

1)      Všechno jde.

2)      Bože, dej mi sílu vyrovnat se s tím, co nemůžu změnit.

3)      Když něco nevyjde, neužírat se tím. Je třeba jít dál.

Změnil tě úraz?

Nezměnil jsem se, jsem stejný jako před úrazem. Dělám věci, které jsem dělal i před tím, ale asi si víc uvědomuji důležitost některých věcí a víc si některých věcí vážím.

Jaká je aktuálně vaše nejbližší akce?

Momentálně připravujeme 3. ročník unikátního závodu zdravých a handicapovaných cyklistů. 2222 km napříč Českou a Slovenskou republikou v limitu 111 hodin. Každý tým pojede pro jednoho handicapovaného člověka. Příjemné zjištění je, že lidem, kterým jsme v minulých ročnících pomohli, tak ti samí lidé nyní jedou a pomáhají jiným. Další připravovanou akcí je 1. ročník zmíněného kvadriatlonu smíšených dvojic.

Závěrem

Heřman Volf a jeho kolega Tomáš Pchálek obstáli v konkurenci renomovaných světových PR agentur a profesionálních manažerů. Za PR na výše zmíněný Opel handy cyklo maraton převzali ocenění pro nejlepší PR kampaň v oblasti sport a společenská odpovědnost za rok 2014!

Autor: ret

Foto: Šárka Mošničková