Sbírka pro Radka - Restart života

Radkův příběh není o „smůle osudu“, ale o muži, který se celý život snažil fungovat samostatně, pracovat, sportovat a žít důstojně a přesto se po těžkých zdravotních komplikacích ocitl v situaci, kdy mu stát nedokáže zajistit podmínky pro návrat k soběstačnosti. Rehabilitace, pomůcky, mobilita či funkční výtah nejsou v jeho případě komfortem, ale nutností. Bez veřejné sbírky by další „restart života“ vůbec nebyl možný.

Představení sbírky

Sbírce dal Radek název Restart života. Ne proto, že by chtěl začít znovu od nuly, ale proto, že po všech zdravotních zvratech, které ho potkaly, potřebuje další šanci posunout se dál.

Jak sám zmiňuje - Život pro mě nikdy nebyl jednoduchý, ale nechci se vzdát. Cítím, že já i moje tělo se stále chtějí zlepšovat. Chci žít aktivně, ne jen přežívat. Po konzultacích s fyzioterapeutkou jsme dospěli k závěru, že by mi výrazně pomohly speciální masáže a následná rehabilitace. Jde však o nehrazené úkony, které jsou finančně velmi náročné. Přesto bych se do nich rád pustil – s cílem stát se co nejvíce soběstačným. Mým snem je zvládnout přesun z postele na vozík a zpět bez cizí pomoci a znovu se vrátit ke stolnímu tenisu. Už ne závodně, ale alespoň rekreačně. Před zdravotními komplikacemi, které přišly v roce 2022, jsem dokonce trénoval děti.

S návratem k aktivnějšímu životu souvisí i další nezbytné věci. Vozíčkář se bez osobního automobilu neobejde. Momentálně používám sedm let starou Kiu s ručním ovládáním, kterou jsem pořizoval v době, kdy byla moje situace úplně jiná – měl jsem obě nohy. Nyní mám opět nárok na příspěvek na automobil, ale potřebuji vůz, který bude odpovídat mé současné realitě *.

Další nemalé náklady představuje výtah v domě, který je starý čtrnáct let a vyžaduje čím dál nákladnější servis. Bez funkčního výtahu se totiž domů vůbec nedostanu. A v neposlední řadě je tu nový invalidní vozík **. Vozíky sice doma mám, ale po amputaci pravé nohy mi žádný z nich nevyhovuje. Vyznám se už v tom, o jaké příspěvky mohu žádat, ale téměř vždy je nutná spoluúčast. Po letech boje jsou však rodinné finanční rezervy vyčerpané.

Mým cílem je dostat se zpět do formy a fungovat jako aktivní vozíčkář. A pokud by se vše podařilo, rád bych si znovu našel práci. Úplným vítězstvím by pro mě ale bylo, kdybych se jednou v budoucnu mohl ocitnout na opačné straně – a sám někomu přispět v rámci podobné sbírky.

Komu pomůžete?

Jmenuji se Radek, je mi 47 let. Moje dětství i dospívání probíhaly zcela normálně. Sportoval jsem, hrál fotbal, studoval. V šestnácti letech jsem ale musel ze zdravotních důvodů se sportem skončit. Následovalo období depresí a postupně se začaly objevovat první vážné problémy – zakopával jsem, těžkly mi nohy. Po sérii vyšetření mi byla diagnostikována genetická nemoc – adrenoleukodystrofie, onemocnění X-chromozomu. V té době šlo o málo známou nemoc, podobnou roztroušené skleróze, ale s velmi nejistým vývojem.

Podařilo se mi odmaturovat a pokusil jsem se studovat vysokou školu, ale o berlích to bylo nad mé síly. Pracoval jsem alespoň jako obsluha telefonní ústředny ve větším podniku. Věděli jsme, že vozíku se časem nevyhnu, a tak se rodina semkla – vzniklo bezbariérové bydlení, auto s ručním ovládáním. Ve 25 letech jsem na vozík skutečně usedl. Paradoxně to byl další restart. Našel jsem si práci z domova, začal sportovat a hrát vozíčkářský stolní tenis. Ve třiceti jsem se oženil a v domě jsme vybudovali výtah.

Zlom přišel v květnu 2022. Urologické potíže, dlouhá hospitalizace a následně těžký dekubit, který mě málem stál život. Přes opakované záněty, horečky, domácí péči a další komplikace se zdravotní stav zhoršoval až do dubna 2024, kdy přišla infekce pravé nohy. Následovala série operací a nakonec rozhodnutí, že jediným řešením je amputace pravé nohy. Dne 14. května 2024 jsem o ni přišel.

Dnes jsem více než rok po amputaci. Dekubit se postupně hojí, ale moje tělo je po měsících ležení zesláblé. Přesto to nechci vzdát. Od pasu nahoru funguji, mám chuť pracovat na sobě, ale bez pomoci to nezvládnu. Rodiče jsou už ve věku kolem sedmdesáti let a finanční rezervy rodiny jsou vyčerpané.

Na co budou peníze ze sbírky použity?

• 500 000 Kč – pořízení osobního automobilu přizpůsobeného současnému zdravotnímu stavu

• 100 000 Kč – speciální masáže a rehabilitace ke zlepšení fyzické kondice

• 100 000 Kč – nový invalidní vozík, servis výtahu a další nezbytné náklady

Budu vděčný za jakoukoli vybranou částku. Pokud se nepodaří dosáhnout cílové sumy, prioritou je pro mě zdraví – tedy masáže a rehabilitace. Následně doplatek na vozík a až poté automobil. Pokud by se podařilo vybrat více prostředků, využiji je na další nezbytné náklady spojené s životem na vozíku.

Radek dnes nestojí před volbou lepšího života, ale před bojem o elementární soběstačnost. Každý příspěvek znamená reálnou šanci vrátit se z postele na vozík, z vozíku do života, z izolace zpět mezi lidi.
Pokud můžete, pomozte. Pokud nemůžete přispět finančně, sdílejte. I to je pomoc.
Protože důstojný život by neměl být otázkou sbírky – ale dokud je, záleží i na nás.

Jak přispět a více informací ke sbírce najdete - ZDE

** Poznámka redakce - Stát sice lidem s handicapem přispívá na kompenzační pomůcky, léčbu či mobilitu, tyto příspěvky však zpravidla pokrývají pouze základní minimum, nikoli reálné potřeby aktivního života. Například příspěvek zdravotní pojišťovny na mechanický invalidní vozík se pohybuje přibližně okolo 45 000 Kč a je poskytován na dobu pěti let. Reálné ceny aktivních mechanických vozíků, které jsou určeny k celodennímu používání, samostatné manipulaci a přepravě do auta, se však běžně pohybují v rozmezí 70 000 až 140 000 Kč, přičemž výjimkou nejsou ani částky okolo 200 000 Kč. Nejde přitom o žádný nadstandard, ale o nutnost – aktivní vozík musí vydržet každodenní používání po celou dobu pěti let.

* Podobná situace je i u příspěvku na pořízení osobního automobilu. Stát přispívá částkou až 200 000 Kč, a to na období sedmi let. V této cenové relaci však nelze pořídit nové vozidlo a i ojetý automobil musí následně vydržet dlouhé roky provozu, často v kombinaci s úpravami, jako je ruční ovládání. Navíc celý proces – od podání žádosti přes schválení, pořízení vozu až po jeho úpravu – může trvat mnoho měsíců, v některých případech téměř rok.

Nejde tedy o to, že by lidé s handicapem požadovali luxus nebo nadstandard. Jde o základní realitu každodenního fungování. Právě proto jsou mnozí nuceni hledat další zdroje financování prostřednictvím veřejných sbírek. Za selhání systému považujeme situaci, kdy se běžné a nezbytné pomůcky, léčba či mobilita stávají otázkou dobročinnosti. Zcela nejsmutnější pak je, když rodiče musejí shánět prostředky na léčbu či základní potřeby svých dětí.

Fotografie použity se souhlasem zadavatele sbírky prostřednictvím platformy Donio

Zdroj - Donio.cz