Profesionalizace parasportu: Revoluce, nebo jen výsada pro vyvolené?

Český parasport stojí na křižovatce. Resortní sportovní centrum AGITOS je bezesporu historickým krokem. Poprvé se systematicky vytváří prostředí, kde mohou vybraní parasportovci fungovat jako skuteční profesionálové – se zázemím, platem a podmínkami srovnatelnými s olympioniky. Zní to jako revoluce. Ale každá revoluce má i svou odvrácenou stranu.

Do čela nově vzniklého centra byl jmenován Roman Suda, který na platformě YouTube otevřeně popisuje, jak AGITOS vznikl i podle jakých pravidel budou sportovci vybíráni. A právě tato pravidla si zaslouží hlubší debatu.

Profesionál? Ano – ale jen pokud vozíš medaile

Podmínky zařazení jsou jasné:

- medailový potenciál z paralympijských her nebo z mistrovství světa

- stabilní umístění minimálně v první polovině startovního pole na PH a MS

Na papíře férové. V praxi složitější.

Parasport totiž není homogenní prostředí. Jsou kategorie, kde startuje šest závodníků s výraznými výkonnostními rozdíly. Příklad - Sportuji dosahuji výsledků pravidelně mezi 4-5 místem, jeden ,dva soupeři dřív nebo později vypadnou – a mám to…?. A pak existují disciplíny s třiceti i více sportovci, kde rozhodují setiny a kde je zisk medaile téměř science fiction. Má tato metrika opravdu stejné podmínky?

Opravdová profesionalizace, nebo selektivní investice?

AGITOS má ambici narovnat podmínky vůči olympijskému sportu. To je bez debat správný cíl. Parasportovci si profesionální zázemí zaslouží. Jenže profesionalizace v českém kontextu zatím znamená spíše výběrový model. Omezený počet míst. Omezený počet platů. Omezený počet „vyvolených“.

Otázka zní:

Nerozevře to ještě více pomyslné finanční nůžky mezi úzkou elitou a zbytkem reprezentace?

Pozn. - Nejde jen o profesionální platy a podmínky vytvořené pro sportování. Pokud je někdo medailistou z paralympiády, obdrží zároveň za získanou medaili i výrazný finanční bonus. A pokud se sportovec pohybuje na této úrovni má zpravidla od od svého sportovního svazu plně hrazené reprezentační výjezdy či jiné výdaje.

Realita českého parasportu: nejdřív dokaž, pak dostaneš

Jako bývalý paralympionik si nemohu odpustit osobní poznámku. V České republice dlouhodobě funguje zvláštní model: Sportovec musí nejprve dosáhnout vrcholné výkonnosti téměř sám. Často bez systematické podpory. Bez jistoty. Bez profesionálních podmínek.

A teprve když přiveze výsledek, systém si ho všimne.

Je to opravdu cesta, jak budovat dlouhodobou konkurenceschopnost?

V mnoha vyspělých zemích je podpora nástrojem k dosažení výsledku. U nás je spíše odměnou za něj.

Co talenti?

Další zásadní otázka:

Máme podporovat jen ty, kteří už ,,stojí na stupních vítězů“?

Nebo investovat i do těch, kteří mají potenciál, ale ještě nejsou „hotoví“?

Pokud budeme podporu podmiňovat téměř jistou medailí, riskujeme, že část talentů jednoduše odpadne. Protože bez podpory se na světovou úroveň nedostanou – a bez světové úrovně podporu nezískají. To je začarovaný kruh.

Diskriminace mezi kategoriemi?

Parasport je specifický i strukturou klasifikací. Některé třídy jsou početně silné, jiné výrazně slabší.

Je fér hodnotit medailový potenciál bez hlubší analýzy konkurence?

Nebudou sportovci v extrémně nabitých kategoriích objektivně znevýhodněni?

A naopak – nemůže být někdo zvýhodněn jen tím, že startuje v méně obsazené třídě?

Tato debata není útokem na AGITOS. Je to debata o systému, který teprve vzniká – a který bude formovat podobu českého parasportu na roky dopředu.

Dá se dnes v Česku parasportem živit?

Upřímně? Ve většině případů ne.

Jen minimum sportovců se může věnovat přípravě bez nutnosti paralelního zaměstnání nebo jiných vlastních příjmů. A právě to je důvod, proč je vznik AGITOSu důležitý. Pokud má Česká republika držet krok se světem, profesionální model je nezbytný. Ale musí být nastaven tak, aby byl nejen efektivní, ale i dlouhodobě spravedlivý.

Přínos, nebo riziko?

AGITOS může být:

- impulzem ke zvýšení výkonnosti 

- symbolem rovnosti s olympijským sportem

- nástrojem profesionalizace, která tu roky chyběla

Zároveň však může:

- prohloubit rozdíly uvnitř parasportu

- oslabit motivaci těch, kteří stojí těsně pod hranicí výběru

Profesionalizace sama o sobě není problém. Problém může být způsob jejího nastavení.

Klíčová otázka

Chceme systém, který odměňuje hotové šampiony? Nebo systém, který šampiony vytváří?

Resortní sportovní centrum AGITOS má obrovský potenciál stát se skutečným milníkem českého parasportu. Ale jen pokud nezůstane elitním klubem pro několik málo jmen. Profesionalizace nesmí být jen privilegium. Musí být strategií. A právě to je ten moment, kdy se rozhoduje, kterou cestou se český parasport vydá.

Je to stejné, jako kdybychom český hokej redukovali pouze na jména Pastrňák a Nečas. Ale na kom by trenér postavil národní tým, kdyby měl k dispozici jen tyto dva hráče? Co se stane v okamžiku, kdy bude jeden z nich zraněný a druhý bez formy? Na nějakých hobby hráčích? Pokud vůbec nějací budou... Ne, vybere jiné hráče, protože má kam sáhnout.

Reprezentace se nebuduje na dvou hvězdách, ale na široké, systematicky podporované základně sportovců, kteří jsou připraveni převzít odpovědnost reprezentanta. Bez „druhé vlny“, bez kontinuální práce s širším okruhem výkonnostních sportovců, nelze dlouhodobě obstát. A právě tato logika by měla platit i ve financování parasportu.

Reprezentace se buduje na dlouhodobé práci s širším okruhem sportovců, na zdravé konkurenci a na průběžném hodnocení aktuální výkonnosti. Sport totiž není archiv minulých úspěchů. To, že někdo před rokem dosahoval špičkových výsledků, nemůže automaticky znamenat jistotu podpory nebo nominace bez ohledu na současnou formu dalších sportovců.

Jednoduchý příklad: představte si situaci, kdy jeden sportovec má z minulého období příslib určitého rozpočtu, přestože v aktuální sezoně jeho výkonnost není špičková – například na mistrovství republiky získá „jen“ druhé, třetí, čtvrté místo a ne titul mistra republiky. Logicky by měly být finanční výhody a nominace aktuálně určeny tomu, kdo je úřadujícím mistrem, a ne tomu, kdo se nominoval v předchozím roce a získal tak příslib podpory, ať už jde o rozpočet od sportovního svazu, či profesionální plat.

Profesionalizace musí být dynamická, spravedlivá a otevřená všem – jinak se z ní stane jen klub vyvolených místo nástroje pro dlouhodobý růst celého sportu.

Bude profesionalizace přínosem vedoucím k nárůstu parasportovců a motivaci dostat se na dráhu profesionála a nebo to odsune sportovce z druhé vlny o několik levelů níže, až tak, že ztratí ambice na účast ve vrcholových soutěžích? To ukáže čas.

Autor - ret