Pokračování zápisníku: Albanie a Kosovo - Kolonizace nebo Autenticita

Zamířil jsem do Tirany, protože jsem absolvoval projekt s pomocí Kosovské asociace neslyšících a strávil jsem čas v 11 městech Kosova v roce 2010. Tam jsme se bavili o Albánii, konkrétně o Albánské asociaci neslyšících. Kdysi byla jediná škola pro neslyšící v Tiraně, kterou navštěvovalo 160 neslyšících z celé Albánie. V současné době má tato škola jen 60 žáků. Vzdělávání se zaměřovalo na oralismus s pomocí prstové abecedy po vzoru Sovětského svazu kvůli režimu Envera Hodži, který trval padesát let. Nebyla ani klubovna, ani asociace.

Foto: Když jsem procházel tržištěm, které mi připomínalo to v Holešovicích, narazil jsem na biografickou knihu o Hodžově životě. Byla obsáhlá a pojednávala o něm jako o posledním diktátorovi na Balkáně.

Asociace neslyšících Albánie byla založena díky podpoře nordických sponzorů. Tato asociace oslavila dvacáté výročí od svého založení, ale od té doby se již sedmkrát nebo osmkrát přestěhovala kvůli finančním problémům. Teprve vloni otevřeli klub, což je poslední země, kde ještě klub nebyl na Balkáně.

Foto: Bývalý předseda asociace neslyšících v Tiraně otevřel dveře neuvěřitelného klubu, který byl loni otevřen. Ani klub, ani svaz tehdy nezaložil, a to ani po druhé světové válce během Hodžova režimu, ani po demokratickém převratu později.

Bavil jsem se s bývalým předsedou Asociace neslyšících Albánie o vývoji znakového jazyka v Albánii. Diskutovali jsme o přechodu od tradiční prstové abecedy k modernímu znakovému jazyku, který se stal přirozeným jazykem pro novou generaci neslyšících Albánců. Dříve neslyšící používali tajné znaky a prstovou abecedu, často v rozporu s novodobými znaky, které byly zavedeny díky výuce a lektorům z nordických zemí, zejména z Finska a Finské asociace neslyšících.

Po dvaceti letech se Albánii stále nepodařilo dosáhnout uznání znakového jazyka a zavedení sociálních politik s normami přístupnosti, jako jsou titulky, řidičské průkazy pro neslyšící, slevy na dopravu a podobně. Neslyšící lidé po několika letech stále volají po těchto úspěšných legislativních změnách v sociální politice Albánie, protože tyto změny zatím nebyly prosazeny Asociací neslyšících Albánie.

Koukal jsem na sochu Gjergjiho Kastriotiho, považovaného za hrdinu Skanderbega, který vedl Albánii proti Turkům. Je to tisíciletá postava, které si vážím jako historického milníku. Když jsem se díval na události posledních dvaceti let, zjistil jsem, že Albánie, zejména Hodžův režim, včetně komunity neslyšících, měla těžké časy. Každý z neslyšících ze starší a střední generace zažil izolaci a nesrovnatelně horší podmínky oproti sousední bývalé Jugoslávii, včetně Kosova, kde neslyšící žili v lepší komunitě.

Na druhou stranu se zmínilo, že statistika populace zdravotně postižených v Albánii stále roste, což je globální problém. Při diskusi s Asociací neslyšících Albánie bylo vyjádřeno mnoho emocí a postojů ohledně jazykových práv. Asociace neslyšících chce, aby byly legislativní normy zakotvené v zákoně a uznané stejně jako u nás v Česku. Bohužel, v zákonech Albánské republiky je jen jeden hlavní zákon, zatímco ostatní resorty brzdí svá ekonomická opatření.

Rovněž jsme bavili se o důchodech jako sociální výhodě. Například v Kosovu dostává každý neslyšící měsíční důchod 100 euro díky zákonu o znakovém jazyce. Podobné zákony existují například v Chorvatsku a Slovinsku, kde je komunikace včetně znakového jazyka uzákoněna. Je zajímavé, že ve Slovinsku byl přijat ústavní zákon o znakovém jazyce jako komunikační systém. V některých balkánských zemích, jako jsou Srbsko a Albánie, však sociální výhody tohoto typu ještě neexistují.

Psal bych o turistickém okruhu Tirany, který láká a přitahuje návštěvníky zajímavostmi, které patří k turistickým atrakcím jižní Evropy. V budoucnosti by se mělo myslet na přístupnost pro osoby se zdravotním postižením, včetně neslyšících – zejména na dostupnost komunikace prostřednictvím znakového jazyka u kulturních památek a atrakcí v okolí Tirany. To by měla prosazovat Asociace neslyšících Albánie.

Foto: Zpozoroval jsem architekturu budov, zvláště paneláků, které za Hodžova režimu povolovaly stavbu pouze do 4 pater. Po převratu se stavěly patra bez omezení, ale otázkou zůstává klima a kulturně rozbité prostředí.

Viděl jsem historii, která nezahrnovala Kosovo ani Makedonii do diskuse. Přesto je Gjergj Kastrioti (Skanderbeg) albánským hrdinou. Když jsem potkal Albánce a potřásl si s nimi rukou, byli vděční za úctu k jejich hrdinovi. Zapomeňte na dobu komunismu, která se podobala lidovému komunismu v Čínské lidové republice. Ta doba je již téměř minulostí.

Autor - Roman Lupoměský, 1.června 2024 v Tiraně