Zaměstnání

Téměř denně slyšíme v televizi, v rozhlase, čteme v denním tisku o nezaměstnanosti. Ukazují nám, v jakých podnicích se propouští a kolik lidí tak zůstane bez práce. Člověk se pozastaví nad neštěstím propuštěných a tím to končí. Je pravda, že pokud se to přímo člověka netýká, hlouběji se nezamyslí nad situací a neví, co takový člověk musí prožívat.

Běda však, když se to stane jemu samému. Potom si uvědomí, jak musí, zvláště rodiny s dětmi, samoživitelky trpět. Úplně první co napadne je pocit takového vzduchoprázdna. Není-li uveden důvod napadají vás myšlenky špatné pracovní kázně, špatně odvedené práce, nebo mají za lepšího uchazeče. Ale to se stává a řekne-li se to, propouštějící to pochopí. Pokud se rozčílí jen si poškodí a nic se nezmění, naopak potvrdí své propuštění.

Co bude dál? Vezmete si papír a tužku, vytvoříte dva sloupce a začne psát. V jednom sloupci píšete co se musí zaplatit, abyste se nedostali do problémů – nájem a poplatky související s bytem, částku na jídlo, drogerii, léky, dopravu. Do druhého sloupce začnete částku na jídlo snižovat o lepší potraviny, které si s prací mohl občas dovolit, drogérii a kosmetiku také snížíte pořizováním levnějších prostředků, dopravu – pokud to bude možné, bude některé stanice chodit pěšky. Léky, s těmi však nehnete, ty by sice šly snížit, ale mohl by se tím zkrátit život. Invalidní důchodce, má zajištěný příjem svým důchodem, který tak činí do deseti tisích a nejistou částkou na bezmocnost, která u většiny je osm set korun. To se zmiňuji o penězích proto, že je to tak vysoký měsíční příjem, že nemáte nárok na žádný sociální příspěvek.

Když toto všechno proberete, začnete si plánovat co všechno v čase, který vám přibyl, uděláte. Začnete hledat práci. Je vám však jasné, jste-li domácí pracovník, šanci moc nemáte. Po pár neúspěšných hledáních máte mít na sebe zlost a říkáte si – být tak zdravý člověk, chytnu se i kýblu a budu s radostí uklízet. Také si říkáte, jak je možné, že zdraví lidé jsou tak dlouho na dávkách a nepracují.

Má zkušenost to není, ale četla jsem, že takoví lidé přivyknou pohodlí, přivyknou na sociální dávky a s postupem času přestanou o práci uvažovat. Nechci na nikoho poukazovat, ale jsou tací, kteří z nich žijí dlouhé roky a jsou pěkně baculatí a zdá se, že si moc neztěžují.

Mým přáním do nového roku je, aby všichni, zvláště ti, kteří chtějí pracovat, práci našli. Aby skončila sdělení o propuštění, aby naopak byla poptávka po všech práceschopných lidech.