Když člověk zemře

Můj příspěvek do blogu nebude veselý. Smrtí končí náš život, který nemusí být dlouhý, také nemusí být prožit ve zdraví. Přesto smrt může osvobodit člověka od bolestí a strádání, od utrpení. Proč chci o úmrtí psát? Protože jsem byla na pohřbu, který byl důstojným rozloučením s obyčejným člověkem, který s postižením bojoval od dvaceti let, měl rodinu, pracoval, koníčkem mu bylo rybaření a byl hodný. Nestíhal, možná nechtěl, žádné funkce a z nich plynoucí možné výhody.

Než jsem se osamostatnila, žila jsem s rodiči v ulici, která vedla na hřbitov. Kolem našeho domu musel projít každý pohřeb. Je to dost dávno, vybavuji si však černé koně, kteří táhli černě ozdobený skleněný vůz ve kterém byla rakev pokryta věnci. Před vozem šla hudba, za vozem rodina, dále sousedé a známí. Většinou se podle průvodu poznalo, jak byl zemřelý ve městečku oblíbený. Hudba za veselejších tónů ze hřbitova doprovázela pozůstalé přímo do hospody, kde se vzpomínalo, s přibývajícími přípitky i radostně na člověka, kterého právě na tu poslední cestu doprovodili.

Pohřeb, kterého jsem se účastnila byl podobný. Rozdíl byl pouze v tom, že na hřbitově byla smuteční síň, kde se hodinu před krátkým vzpomínkovým proslovem, sešla rodina a známí. Tiché posezení s otcem, strýcem a známým, doprovázely slzy mnohých z nás. Vše bylo podtrženo živou tichou varhanní hudbou. Po tomto rozjímání a rozloučení byl zesnulý všemi doprovoden ke hrobu, kam byl uložen. Následovalo pohoštění při kterém se hovořilo o zemřelém i o všem možném, tak jak jde život u všech, kteří se setkali.

Několik let nazpět se rozšířila vlna jiných rozloučení se zesnulými. V důsledku zdražení pohřebních služeb došlo na pohřby bez rozloučení. Na parte čteme – na žádost zesnulého bez obřadu, nebo rozloučení v kruhu rodinném apod. Co následuje – po kremaci se vyzvedne urna, ta se uloží v přítomnosti rodiny do hřbitovního okénka nebo hrobu, v horším případě se popel rozptýlí třeba do moře. Od data úmrtí uběhne řada týdnů. Řekla bych, že ta úcta k druhému, který pro nás třeba mnohé obětoval, ustupuje. Snad se to zlepší.

Moc jsem plakala, moc vzpomínám. Jsem však klidnější že byla možnost zesnulému říci pár slov. Věřím, že je to tak dobře. Námitka, že je stejně neslyšel, je hloupá. Je posmrtný život? Asi je, vždyť se nikdo nevrátil, že?