O bolesti

V současné době v naší rodině je často pronesena věta „Letos už toho smutného, té bolesti bylo hodně“.  Proto se dnes zamyslím na bolestí, nad její různorodostí i nad tím, co by bylo, kdyby bolest neexistovala.

Nejprve se s vámi podělím o výrok zesnulého Josefa Luxe:

„Někdy se zdá, že se tíha situace nedá unést, je jí příliš, ale bolest přesto patří k životu, bez ní by nebylo naděje, a velikost a život by byl jenom pošetilostí.“

Bolest, jak ji většina z nás zná z doby dětství, je bolest hlavy, krku aj. části těla. Dá se říci taková normální bolest přicházející s nemocí, která většinou brzy odejde. V dětství však může přijít i bolest provázená se smutkem. To je v době, kdy si dítě začne uvědomovat své omezení kvůli postižení. V jeho očích pak vidíme bolest se smutkem při pohledu na běhající, hrající si děti. Vidíme-li takové dítě, také nás to bolí. Je to však spíše bolest z pocitu bezmoci, že jim nejsme schopni pomoci.

Bolest můžeme rozdělit do několika linií. Jsou bolesti v nemoci. Bolesti z následku nemoci. Bolesti v lásce. Bolesti z úmrtí milované i milé osoby. Bolest z úmrtí zvířátka. Bolest z osamění. Bolest z kamarádova neštěstí. Jistě sami přijdete, nebo jste prožili bolest, která zde není vyjmenovaná.

Bolesti v nemoci a bolest z následku nemoci, je krutá především u dětí. Stále tou nejzávažnější nemocí je, asi dlouho bude, onkologické onemocnění a také výměna některých orgánů. Nejistota přežití těchto onemocnění nám může způsobit bolesti, které spíše život zkracují. Někomu pomáhá jeho silná, pevná vůle bojovat. Přesto se neubrání chvilkám, které veškerou vůli utlumí a přijde bolest duše.

Bolest provázející lásku. Někde jsem slyšela, že „láska bez slziček není láska“. Ve svém životě jsem to poznala. Je mnoho důvodů, kdy si zamilovaný člověk popláče. Dobré je mít maminku i kamarádkou, ta vzniklou situaci nejlépe pochopí a poradí. Také s láskou obejme. Slzičky a bolest ustoupí. Novým pohledem na problém zjistíme, že nebyl tak velký, že nestál za tu bolest, kterou nám způsobil. Za to jsme získali víc, kousek lásky od maminky nebo kamarádky.

Úmrtí blízké osoby, nebo zvířátka se kterým prožijete mnoho let, je velice silná bolest. Jedné slečně zemřel kocourek se kterým žila čtrnáct let. Prožili spolu řadu dobrodružství a milých chvil. Když tak plakala, řekla – to tak bolí. Ano bolest ze smrti druhého je nesmírná. Možná pomaloučku ustoupí, nahradí ji vzpomínky. Ty však budou provázeny, sice menší, ale bolestí.

Samota. Zemře-li jeden z manželů, kteří spolu žili např. padesát let, bolest druhého je nesmírná. Na tuto bolest obzvláště pozor. Ta s sebou přináší především nemoci. Většinou ty potom dopomohou k odchodu za zemřelým. Není to jediný případ mých rodičů. Maminka zemřela a my děti jsme nedokázaly tatínka přimět k novému životu bez maminky. Do té doby zdravý tatínek, onemocněl a za maminkou odešel. Osamění je podobné i když si ho vysvětluji jinak. Osamělý člověk může být mladý, velice zaměstnaný. Přijdou však chvíle, jistě přicházejí, kdy pocítí touhu si s někým popovídat, ale je sám doma. Pocítí bolest z té chvíle, bolest, že i na přátele je třeba pozdní hodina, že se s tím musí opět vyrovnat sám.  

Jsme-li jen maličko citliví, cítime bolest kamaráda a snažíme se mu v té bolesti pomoci. Víme však, že prvním obdobím si musí projít sám. Sice mu říkáme – jsme tu pro Tebe, ale víme že mu moc nepomůžeme. Naše přítomnost může i škodit. Dobré je nechat ho plakat a plakat a potom si o věci povídat. Vzpomínat, nebát se o příčině mluvit.

Josef Lux byl velmi vážně nemocný, jeho vyznání o bolesti hovoří o jeho velké vůli žít, boj s nemocí nevyhrál. My si můžeme bolest, která provází náš život alespoň mírnit. V každém případě je jen na naší pevné vůli, aby to dokázala.