Od nuly ke smělým plánům

Dva dny, dva týdny, dva měsíce a budou to dva roky, kdy jsem poprvé do vyhledávače zadala heslo „jak založit vlastní blog“. Vyběhlo mi samozřejmě velké množství odkazů včetně těch, které nabízejí vlastní www stránky free. Tak jsem to zkusila. Jen tak. Z naštvání, frustrace, nudy a připouštím, že částečně i ze sebelítosti nad izolací v bytě.

A tím vznikly první stránky. Název domény jsem věděla ihned a bez váhání, nebylo nad čím přemýšlet a prosté „Život s RS“ se nabízelo samo. Během měsíce mi začalo vadit, že za názvem je ještě jméno společnosti, u které je web založený. Odstranit jej ale znamenalo začít platit verzi, která již není free. Můj muž souhlasil a já se tak dostala i k hezčím šablonám. A psala, psala, psala.

A najednou jsem zjistila, že vlastně nemám už víc o čem psát. Že po roce odříznutí od světa mi dochází nápady, myšlenky, příběhy. Tak jsem začala psát o nemoci. Ne ty lékařské blablabla, které byly k vidění všude, ale pustila jsem se do překladů terminologie do výrazů a vět pochopitelných pro každého. Moje láska k biologii a chemii se mi najednou začala vyplácet.

Nikoho ale asi nepřekvapí, že i to mi bylo málo. Chtěla jsem víc. První přišlo logo projektu. Dost peněz na zakázku jsme dali z úspor a místo dovolené jsem najednou měla pro projekt krásné logo a s ním získala i dobré kontakty na lidi, kteří mi fandili a dodnes fandí. Pak převod stránek k jiné, levnější společnosti. A překopávání celého obsahu. Najednou byl ale redakční systém pro mne zcela nový, jiný, složitější. Vše jsem se musela poctivě učit a stránky byly uzamčeny z důvodu rekonstrukce. Náhle po mne systém chtěl alespoň základní znalost html, css, orientaci v pluginech, widgetech… a já se vše poctivě šprtala den co den. Měla jsem pocit, že to nikdy nedokážu dotáhnout do konce.

Vím, čtyři měsíce jsou dlouhá doba, ale podařilo se mi vše doladit a stránky jsem znovu otevřela. A spokojená nad vlastním dílkem zase začala psát. V té době moje izolace od světa skončila přestěhováním do bezbariérového bytu, ale s webem jsem kvůli tomu seknout nechtěla. Přišlo škemrání o vytvoření banneru, který jsem nakonec získala od nového grafika a jsem s ním naprosto spokojená - je báječnou identitou stránek. Následovalo otevírání diskuzního fóra...

...bylo toho ještě spousta a další práce mne čeká. Ale je to skvělá práce. I když nevynáší peníze a měsíc co měsíc s mým mužem vymýšlíme, jak ukrojit peníze z našeho už tak dost napjatého rozpočtu, abych pro web mohla zaplatit to a tamto. Boje s konkurencí, která mne vzala na vědomí a přejmenovala určité části svých webů (podotýkám, že dost nelogicky) na „život s rs“ a tím připravila můj web o přední místa ve vyhledávačích. Tichá válka se „zlým výrostkem Hugem“, který potřeboval rady a teď, místo vlastní práce, se snaží zdiskreditovat tu mou.

Ať je to jakkoliv, nechci se vzdát. Ba co víc - chci projekt posunout dál a k aktivnější pomoci. Vím, že to bude celé běh na dlouhou trať, ale dva roky tvrdě dřu a ochuzuji svou rodinu o peníze (a sebe o léky, na kterých lze ušetřit), takže ani další etapu života projektu nenechám padnout. Jen k tomu potřebuji pomoc lidí. Nemohu na práci zůstat už sama. Proto se i zde, na webovém portálu „Žiju s handicapem“ objeví můj inzerát o hledání spolupracovníků/dobrovolníků. Kdo byste měl zájem, jste vítán. A ostatní prosím – držte palce (kdo to zvládne, tak klidně i na nohou).