O kocourkovi Bobeškovi

Nedávno jsem četl o pejskovi Azúrovi. Řekl jsem si, že se taky představím na pěkném portálu Žiju s handicapem. Ve svém životě jsem prožil krušné chvíle, které si dodnes pamatuji. Můj pán, když mi byly necelé tři roky, mě hodil do výtahové šachty někde daleko od našeho domova. Žil jsem ve tmě mezi namazanými lany výtahu, který se občas rozjel. Byl to hrozný hluk, kabina na mne padala. Já se krčil v koutku a moc jsem naříkal. Nikdo mě neslyšel. Až po třech dnech mě někdo zaslech a pánové v oranžových kabátech mě vytáhli. Zavezli mě k panu doktorovi, kde mě ošetřili, dvakrát mě koupali. Byl jsem moc vyděšený, tak jsem se ani nebránil. Říkali mi Kolomazník, prý proto, že jsem byl celý od kolomazi.

Pan doktor se stále s někým domlouval komu mě nabídnout, abych nemusel do útulku. Líbil jsem se mu, ale nechat si mne nemohl. Jednoho dne přišla taková velká paní a ta přišla na nápad, že s někým promluví a přijde říct jak to dopadlo. Zanedlouho přišla, dali mě do přenosky a někam vezli. Donesli mě do bytu a já uviděl svoji novou paničku. Panička byla jiná, měla takový vozíček na kterým seděla. Promluvila na mne a já věděl, že toto bude jiný domov než jaký jsem prožil. Později přišla ještě jedna panička, Katka. Obě se nademnou skláděly, mluvily na mne a hladily mě. Bylo mi dobře, proto jsem se odvážil vyskočit z přenosky a začal jsem příst. Už jsem se nebál. Přesto pár dní trvalo než jsem si zvykl. Dostal jsem nové jméno a to Bobeš. Bobeš, Bobík, Bobíneček aj. zdrobněliny k mým ouškám doléhaly, mně to bylo moc milé. Také jsem dostával dobrotky.

Tak začal můj nový život. Jak dny, týdny utíkaly, já se otrkal a začal jsem s prozkoumáváním bytu a balkónu, který jsem si obzvláště zamiloval. Byl jsem ještě mladý, nedělalo mi potíže skočit na stůl, dále na skříň apod. Po bytě jsem lítal jako ďábel. Paničky mi daly škrabadlo na drápky, já si však vyhlídl křesla. Jasně, že jsem dostal vyhubováno, ale potom starší panička přišla na nápad zakrýt křesla přehozem. To bylo něco pro mne. Byla to dobrá skrýš a v té skrýši jsem si opět brousil drábky. Noce jsem měl rád. To jsem mohl zjišťovat to, co přes den bylo tabu. Např. kuchyňka, v kuchyni co je na stole, někdy pootevřená spíž. To byl pro mne ráj. Potom jsem dopoledne prospal. Panička říkala jak hodně spím, jak jsem hodný. Nevěděla však co tropím v noci, kolik mám práce.

Každý rok jsem absolvoval cestu k panu doktorovi na celkovou prohlídku a očkování, které teď už nemám. Jen jednou pan doktor řekl, že bych měl zhubnout bříško. Při mých aktivitách mi nevadilo, přesto jsem se snažil a při další kontrole mě jen a jen chválil. Zapomněl jsem říct, že nejsem žádný kocour s rodokmenem. Jsem obyčejný kocourek mourek, ale dost jsem narost a na kráse mi příroda spíše přidala. K panu doktorovi jsem však jednou musel i mimo roční kontrolu. Před čtyřmi roky jsem se nemohl vyčůrat a dost mě bolelo bříško. Dostal jsem cévku a infůzi, dietní jídlo – fuj, pouze dietní granule mi z nutnosti jedou. Musím vám říct, že po té terapii se mi moc ulevilo a už mě to nechytlo. Ze začátku povídání jsem napsal, že jsem se nechal vykoupat v pohodě, ale co jsem vyváděl při koupání po té cévce si nepřejte vidět. Obě moje milé paničky jsem podrápal. Mrzelo mne to. Uvědomil jsem si, že vodu – kromě na pití – nesnáším. Ale to bychom se nesměli vzájemně nemít tak rádi, aby mi nebylo odpuštěno, aby nebylo zapomenuto.

Starší panička taky pracuje na počítači. Nu, já musím taky. Pomáhám ji i teď v mém důchodovém věku – viz obrázek. Moc mě láká přeběhnou ji po notebooku. Hubuje mi, ale právě pro to hubování ji to dělám. U druhé paničky, paničky Katky, zase jsem miloval studium. Když se učila, lehl jsem si většinou na knihu, nebo na její papíry – papíry mám jako podestýlku stále rád. Naučila se mi nenápadně dávat papíry jiné, já to vím, ale protože jsem také chtěl aby dostudovala, nechal jsem ji přitom. Dostudovat se ji podařilo, začala pracovat. Pracuje v jiném městě, dojíždí k nám na víkend, je to málo a mně se stýská. Stýská se mi po jejím chování. To mě vezme jako miminko a nosí mě po bytě. Moje nohy trčí do vzduchu, ocásek mi visí a hlavičku mám k ní přitisknutou. Je mi moc fajn.

Roky utekly a utíkají, já jsem tu už dvanáct let. Už nejsem tak aktivní, neboť k těm dvanácti musíte připočítat roky v "minulém" životě. Za to jsem se naučil mluvit. Jsem doslova ukecanej kocour. Paničky se mnou rády diskutují. Dovedu kočičím jazykem odpovědět i mladší paničce do telefonu. K oslovováním jako Bobiku, Bobínku přibylo Můj starý dědku, Dědku, Koťátko dědku aj.

Podělil jsem se s vámi o svůj osud. Moc bych si přál, kdyby všechna zvířátka se měla dobře jako já u svých paniček. Aby nepoznala špatné zacházení, aby jim bylo odpuštěno, provedou-li nějakou lotrovinu. Zkrátka, aby se měla fajn.