Paralympionik Mgr. David Drahonínský a jeho příběh

Naši další osobnost jsme vybrali nejen kvůli dosaženým sportovním úspěchům, ale hlavně pro motivaci a zajímavý životní příběh. David Drahonínský je mladý muž, kvadruplegik, reprezentant v lukostřelbě a je jedním z našich nejúspěšnějších paralympioniků.

Jeho příběh je motivační zejména jeho postojem k životu. Začíná totiž úplně obráceně než u některých vozíčkářů, kteří již byli známí předtím, než se dostali na invalidní vozík. David byl totiž před svým úrazem úplně obyčejný 16letý kluk, kterého nikdo neznal, ale pouze svou pílí se vypracoval až tam, kde je teď. Navíc, kdo měl možnost Davida poznat, potvrdí, že se s ním rozhodně nenudíte.

Úraz

Bylo mi 16 let, večer jsem šel spát a pak už jsem se probudil mezi operacemi, říká David. Nějaký stres měl v tomto citlivém věku vliv na moji náměsíčnost. Ve fázi, kdy tělo přechází z hlubokého spánku do fáze spánku, při které se začínají zdát sny, stává se někdy člověk náměsíčným. Já osobně jsem občas v noci navštěvoval skříň s tím, že jdu na záchod. Nikoho však nenapadlo, že se budu v noci procházet po balkóně a že bych mohl někdy vypadnout ze třetího patra, což byl můj případ. Poslední, co si pamatuji jako zdravý, je, že jsem přišel unavený z tréningu taekwonda a šel jsem si lehnout. Pak už jen to zmíněné probuzení mezi operacemi. V tu chvíli jsem si říkal, to se mi jen zdá, to je sen, zavřu oči, dospím se. Ale když jsem se znovu probudil, postupně jsem zjišťoval, že to sen asi nebude …

Procitnutí

Věděl jsem, že je něco špatně, ale stále jsem věřil. Stále jsem si říkal, že se to za pár dnů zlepší a budu v pohodě. Lékař mi v mých 16 letech  „natvrdo“ oznámil - ty nikdy chodit nebudeš. Bral jsem to tak, že ví prd, že budu makat, rehabilitovat a budu zase v pořádku. Později mi došlo, že to nebude ze dne na den.  Stále jsem si říkal, že třeba za půl roku bude vidět nějaký pokrok a nějak tak to půjde dál.

Realita

To, co se stalo a v jakém jsem byl stavu, jsem bral jako realitu. Říkal jsem si, nedávno jsem hýbal pouze hlavou, později jsem dokázal zvednout ruce, nyní již sedím a jezdím na vozíku. Věřil jsem, že to dobře dopadne. Později rehabilitace, kde jsem se mimo jiné musel naučit soběstačnosti. Takovou první motivací ještě v rehabiliťáku bylo mé setkání s Honzou Potměšilem. On mi tehdy jako zkušenější vozíčkář vysvětlil, co všechno můžu i s mým handicapem dělat a že se dá žít úplně normálně. Taková druhá motivace byla knížka Jirky Ježka. O něm jako o člověku s podkolenní amputací jsem si mylně myslel, že je se svým handicapem téměř zdravý. Naopak já, že jsem ten handicapovaný chudáček. Nakonec jsem zjistil, že i on měl mnoho zdravotních komplikací, a přesto se dokázal ve sportu dostat až na vrchol.

Lukostřelba a jiné sporty

Zkoušel jsem boccii, curling, florbal, atletiku a jiné. Nyní dělám parabox, mám handbike, učím se golf a rybařím. K lukostřelbě jsem se dostal vyloženě náhodou. Čekal jsem na kamaráda v jedné tělocvičně, kde právě probíhala předváděčka tohoto sportu. Víceméně mi vrazili luk do ruky a pojď to zkusit. První úspěch byl, že se mi vše zapíchlo do terčovnice. Respektive vše to letělo tam, kam mělo. Následně mi trenéři nabídli, jestli bych nechtěl tento sport zkusit. Následovalo soustředění, kde objevili můj talent s tím, že když budu makat a poctivě trénovat, můžu se dostat až na paralympiádu, což se později také stalo. Nyní mám 2 medaile z POH z toho jednu zlatou. Jelikož nemám a nikdy jsem neměl osobního trenéra, tak vše, co jsem se v lukostřelbě naučil a co jsem dokázal, od tréninku počínaje, přes shánění sponzorů, až po mé úspěchy, je pouze moje zásluha.

Pozn. red.- Jestli si někdo myslí, že je lukostřelba jeden z těch takříkajíc lehčích sportů, je na omylu. Osobně jsem si vyzkoušel potěžkat a natáhnout Davidův závodní luk a podotýkám, že nejde o žádnou karbonovou hračku, jejíž tětivu natáhnete jedním prstem. Již samotný luk něco váží a tětivu mnohdy nedokáže natáhnout dospělý muž, osobně jsem toho byl svědkem. Ještě připomínám, že je David kvadruplegik a za jediný tréning dokáže vystřelit až 300krát. K tomu se však musel postupně dopracovat a jak jinak než svou pílí.

Vzdělání a práce

Jelikož mi bylo v době úrazu 16 let, měl jsem nedodělanou školu. Jedno z mých zásadních rozhodnutí po úraze bylo dostudovat. Své vzdělání jsem zakončil magisterským titulem na Metropolitní univerzitě v Praze, obor Mezinárodní vztahy a evropská studia. Zde je speciální program pro handicapované. Nějaký čas jsem v rámci tohoto programu studoval i v zahraničí. Nyní pracuji ve Všeobecné zdravotní pojišťovně v oddělení marketingu jako koordinátor projektu.

Rodina a vztahy

Rodina mě hodně podržela v době po úrazu, ale cítil jsem, že přišel čas osamostatnit se. Nyní bydlím sám v bytě rodičů v Praze. Co se týče vztahů, zatím stále čekám na tu pravou.

David je velký motivátor a často se také účastní setkání s dětmi. Je totiž důležité, aby každý člověk věděl, že se dá žít i s handicapem.

Věříme, že příběh Davida Drahonínského inspiruje lidi s podobným osudem. Davidovi přejeme ještě mnoho dalších velkých úspěchů nejen ve sportu, ale i v osobním životě.

Zdroj: David Drahonínský

Autor: ret