O MENTAL POWER PRAGUE FILM FESTIVALU

Dnes si povídáme s Patrikem Henelem a Davidem Sychrou, prezidenty mezinárodního filmového festivalu MENTAL POWER, který prezentuje filmy natočené s herci – neherci s mentálním či kombinovaným postižením. Letos proběhne již 8. ročník festivalu a uskuteční se v Praze 5.-7.6. 2014 v divadle Palace.

Na festivalu se první dva dny promítají filmy, probíhají autogramiády, koncerty a poslední den je gala večer s předáváním cen.

Jak probíhají přípravy na letošní festival?

Patrik Henel: Teď jsme natočili video upoutávku pro festival. Rozhodli jsme se, že po 8 letech festivalu vytvoříme jednotný koncept festivalu, aby ta propagační část a i ta sféra, která pak proudí navenek k široké veřejnosti, včetně tedy průběhu festivalu, byly nějak unifikované. Tenhle koncept, který je opřen o artefakt obálky nebo i o pošťácký příběh, je vlastně takovou novinkou, letos to povedeme tímto směrem, že festival bude zakončen obdobně, jako tomu je v naší upoutávce.

Kolik máte letos přihlášených filmů?

David Sychra: Filmy vznikají během roku speciálně pro tento festival, pak se tu prezentují. Od září člověk pracuje, shání peníze, prostory a zařizuje všechny ty věci a čeká do konce února, jestli ty filmy budou nebo nebudou.

Letos se přihlásilo 21 filmů, tento počet se asi už pět let opakuje, a to považuju za největší úspěch festivalu, že si našel své místo, jednak v tom kulturním světě, protože se lidé z kulturní veřejnosti na festival vrací, tak hlavně v sociálním rozměru, že je to pro ty organizace důležité, protože si zakomponovaly točení filmu do svého celoročního řádu a konstantně na tom pracují.

Účastní se festivalu i zahraniční filmy?

P.H.: Festival vznikl s určitou myšlenkou, proč by měl existovat. Náš tým pak tuto myšlenku prezentoval a sháněl lidi, kteří na tom budou participovat a účastnit se toho. Začali jsme objíždět Českou republiku a přesvědčovali jsme různé organizace, že má smysl, aby ty filmy dělaly, protože to vlastně nikdo jiný v té době nedělal a nikdo s hraným filmem nepracoval v rámci té práce těchto organizací. Také to nikdo nedělal ve světě, takže jsme začali vysílat signály do zahraničí, objížděli různé festivaly s tím, že tady děláme projekt, který má smysl, a začaly se přihlašovat i filmy zahraniční a teď už jich je každoročně spousta. Letos máme filmy ze Slovenska, Slovinska, Francie, Belgie, z Polska, máme animovaný film z Ameriky a je moc dobře, že se za oceánem o nás ví a že si lidé náš festival našli a své filmy přihlašují k nám.

Má festival své specifické zaměření, nebo se týká všech filmových žánrů?

D.S.: Pracujeme v podstatě pouze s hranými filmy, nejsou to tedy dokumenty nebo videoklipy, ani animované filmy – ten americký bude v programu bonusově. V budoucnu asi využijeme víc zahraničí, protože tam s tím pracují úplně jinak, třeba s hraným filmem pracovat tolik neumějí a jejich filmy u nás na festivalu většinou nezískaly žádnou cenu, takže my tady v Česku jsme v tomto podstatě inovátoři a pustili jsme se do něčeho, s čím nikdo jiný nepracuje.

P.H.: Náš festival je hlavně o integraci. Ti lidé s mentálním postižením třeba nejsou soběstační, už tu sice jsou speciální školy, chráněné dílny a chráněné bydlení, ale pak je tady ten problém, že ti lidé sice soběstační nejsou, ale jsou schopní a mají právo na to nejenom mít nějaký smysluplný nadstandard, žít a rozvíjet se, mít koníčky, scházet se s lidmi podobného zájmu. V tom má náš festival význam, že ti lidé z festivalu už se mezi sebou znají, vytváří se tu prostor a ti lidé chtějí spolu pracovat. Ty dílny a lidé se na festival vracejí a každým rokem je to silnější.

Fascinující je sama historie festivalu, už při 2. ročníku byl festival dvoudenní a od 3. ročníku je již třídenní. Ani jeden rok jste nevynechali. Účastní se 14 organizací, některé již stálice festivalu, to je ohromný úspěch ...

D.S.: Ono to není žádná sranda natočit každý rok film, kór když člověk není filmař, není to tvoje práce a řešíš úplně jiné věci. Ty organizace se střídají, některé to berou jako akci, na které nechtějí chybět a každý rok se vracejí a některé se vrátí za tři roky, protože chtějí udělat opravdu dobrý film, ale nemají dostatek kapacit. Takže čím víc těch organizací bude, tím větší jistota je, že ten festival přetrvá. Ale chceme se rozvíjet přirozeně a zaměřovat se hlavně na kvalitu, než na rozšiřování.  

Jak se takový film s neherci s mentálním postižením tvoří?

P.H.: Našeho festivalu se účastní trochu jiná skupina lidí s mentálním a kombinovaným postižením, mohou třeba chodit, nějak se pohybovat a komunikovat s tím světem jednodušeji. A to jsou neherci toho našeho festivalu. Ta herecká práce s těmi lidmi je zase o tom, že musíš vytvořit podmínky, obsadit je tak, co je komu přirozené, aby tu roli nějakým způsobem sehráli, cítili se v ní dobře a aby jí rozuměli. Takhle se mohou rozvíjet v rámci své dramaterapie. Od toho se pak vyvíjí různé filmové žánry. Naším zájmem je propojovat ty světy, právě s profíky, co umí s kamerou a se střihem, ale právě co se týká scénáře, tak tam ty neherce musíš znát, abys napsal nějaký příběh nebo vytvořil žánr, který jim bude sedět a bude držet pohromadě. Ten scénář tedy vzniká v těch organizacích a píše se nehercům na míru, a to i tak, že se sami neherci zapojují do tvorby scénáře, ať už aktivně, že si řeknou, co chtějí hrát, nebo pasivně, že scénárista ví, co komu vyhovuje.

Kdo letos zasedne v porotě a kdo bude předsedou poroty?

D.S.: Předsedou poroty zřejmě bude Michal Horáček, rád se na festival vrací a účastní se ho každý rok. V minulých ročnících to byli např. Věra Chytilová nebo Jan Hřebejk. V porotě tradičně usedne Eva Holubová, Tereza Voříšková, Vojta Kotek, Tereza Kostková, Igor Bareš, Tomáš Hanák, Michal Suchánek. Těch lidí v porotě prošlo už hodně, i v tom je síla toho festivalu, že vytvořil něco, na co lidé slyší. Vlastně shánět význačné lidi do poroty nepředstavovalo žádné úsilí, ty lidi se o to sami zajímají, protože ten projekt kloubí tu sociální sféru s tou kulturní. Člověk v tom najde určitou jinakost a bizarnost, kterou nikde jinde nenajdeš.

P.H.: Často se přihlásí film, který nám připadá tragický, a říkáme si, zda jej vůbec zveřejňovat na festivalu, a pak ten film dostane nějakou cenu. Ti porotci v tom totiž odkryjí úplně něco jiného. Takže máme od porotců i cennou zpětnou vazbu a inspiraci pro to udržet si to své specifikum a jedinečnost v tom, že ty filmy jsou jiné a jsou své a patří jak do sociálního, tak kulturního či uměleckého světa.

Rozhodně nemůžeme opominout ocenění filmů, jaké ceny se předávají?

D.S.: Největší vítězství je, že ty filmy vznikají a každý ten film udělá. Ten festival není o tom, že někdo je lepší, někdo je horší, každý žijeme v jiných podmínkách a máme jiné prostředky, což platí obecně i o životě, kdežto tady je to přeci jenom trochu jinak. Tady ten film prostě někdo udělá a rve se s tím postižením a chce se ukázat, jít do světa, víc se prezentovat, a o tom ten festival je.

Máme deset cen v hlavních kategoriích, jako např. cena za nejlepší mužský a ženský herecký výkon, vedlejší roli, cena za nejlepší film, kameru, scénář, mluvené slovo, což je naše specifická kategorie, cenu za nejlepší zahraniční film.

Všichni se těšíme na ten gala večer, že někdo vyhraje, někdo nevyhraje, když nevyhrají, tak to spousta lidí obrečí, ale zase makají příští rok, protože chtějí vyhrát.

Na závěr se předává cena MENTAL POWER všem organizacím, MENTAL POWER to je za tu sílu a odvahu, že ten film dělají a vracejí se a chtějí dát osobě vědět, že něco znamenají.

V čem Vy osobně spatřujete největší kouzlo festivalu?

P.H.: Ty sociální role se na festivalu obracejí v tom, že ty lidi s tím postižením jsou tady za ty hvězdy, jdou po červeném koberci, po těch osmi ročnících se už objevují známé hvězdy, přirozeně se staly opravdovými celebritami, mají svou autogramiádu, dělají rozhovory na pódiu a ti lidé z normálního světa tady stojí a tleskají, třeba i sourozenci, v rodinách máš třeba postižené dítě a zdravého sourozence a o tom postiženému celý život furt posloucháš, tohle nemůže, sem nepatří atd. atd. a ten zdravý sourozenec žije normální život. A pak přijde MENTAL POWER a ten postižený sourozenec hraje ve filmu, na závěr běží v titulcích, dělá rozhovor do televize a ten zdravý závidí tomu postiženému, že chce dělat také ve filmu, tedy se ty role takto obrací, což je jedna důležitá věc, ale také se to obrací v tom, že člověk bez postižení si zde uvědomí či ukotví svou vlastní pozici, směr. Myslím, že každého, kdo se zúčastní, to nějak pozitivně ovlivní a posune to dál.

Zajímavá je také změna a dopad v tom, že ti klienti v těch svých domovských organizacích se podílejí na svých vzdělávacích a sociálních plánech. Spousta těch pedagogů a sociálních pracovníků už nemá sílu nebo čas na to film udělat, chtějí si dát třeba rok pauzu. Jenže klient pak řekne: já jsem slavný herec, tady mám fotku s Vojtou Dykem, takže já patřím do tohoto světa a chci točit film. Ti herci vlastně zpětně donutili ty lidi, kteří celý život rozhodují o tom, teď máš tuhle terapii, támhle masáž, pak fyzioterapie atd., aby vedle toho dělali i něco jiného, a ta organizace to musí udělat.

Po festivalu v Praze probíhají ozvěny festivalu. Kde všude se letos konají?

D.S.: Festival právě není jen o třech dnech, je to celoroční projekt a právě ozvěny festivalu nám pomáhají k tomu, že tady se něco odehraje a pak celý rok na to navazují akce po celé republice, takže ty filmy jsou znovu viděny, ti herci znovu prožívají své slavné chvíle. Ty ozvěny pořádají většinou zúčastněné organizace ve svém lokálním měřítku. Dohoda je jednoduchá, zapůjčíme filmy, dodáme design a záštitu a organizace také musí dodržet určitá pravidla.

Letos se diváci mohou těšit na ozvěny MENTAL  POWER FESTIVALU v Ostravě, Žatci, Plzni, v Brně, v Mladé Boleslavi, na Kladně, dokonce i ve Wroclavi v Polsku, v New Yorku se připravují.

Také se můžete těšit na reportáž z festivalového gala večeru na TV Prima.

Děkujeme za rozhovor a přejeme, ať se festival vydaří i letos!

Pozvánka na MPPFF 2014

Podívejte se na vítězný film MPPFF 2012: Symfonie

Za redakci Žiju s handicapem
Irena N. Kobyláková

Foto: MENTAL POWER PFF

Odkaz: http://www.mentalpower.cz/