Překvapivá historie invalidních vozíků

Překvapivá historie invalidních vozíků

Invalidní vozík. Kompenzační pomůcka pro imobilní osoby či pacienty v rekonvalescenčním procesu už pravděpodobně nikoho na ulici nezarazí. Je to běžná věc. Ale co o invalidních vozících ve skutečnosti víte? Kde se vzaly? A kdy? Rozšiřte si obzory, nechte se ohromit jejich bohatou historií!

Zdraví jedinci považují svobodný pohyb jako samozřejmost. Jednoduše ráno vstanou, dojdou do koupelny, do kuchyně, vydají se do ulic. Málokdo se pozastaví nad tímto hodnotným darem, dokud o něj nepřijde. Dnes už však imobilita neznamená konec světa a i bez možnosti chodit lze žít plnohodnotně. Z velké části právě díky invalidnímu vozíku. Vždy tomu tak ale nebylo.

Čína 1300 př. n. l.

První prototypy invalidních vozíků začaly lidem prokazatelně ulehčovat život více jak tisíc let před naším letopočtem. Nejstarší záznamy o pojízdných židlích pro osoby s omezenou pohyblivostí pochází z Číny z roku 1300 př. n. l. v podobě nápisů na kamenné tabuli. Šlo o mechanické spojení židle a kola, tedy o princip, na němž fungují invalidní vozíky dodnes. Vozítka nesloužila jen k transportu lidí, nýbrž i pro převoz těžkých předmětů.

Antické Řecko 5. století př. n. l.

Své místo si předchůdce dnešního mechanického invalidního vozíku našel také v antickém Řecku, kde jej Řekové zvěčnili na nejednom obraze. Bohu Triptolemovi mytologie přiřkla okřídlený vozík, jenž se nápadně podobá právě dnešnímu invalidnímu vozíku. Nechybí dokonce ani charakteristické rukojeti pro tlačení vozíku. S koncem antické éry došlo však k úpadku v oblasti lidského vědění, což vedlo k dočasnému zániku pojízdné pomůcky pro imobilní jedince.

Itálie 1420 a středověk

Po dlouhých létech, kdy handicapovaným lidem sloužil k transportu jen trakař, přišel s konceptem vozítka se čtyřmi koly vynálezce Johannes de Fontana. Manipulace s tímto „dopravním prostředkem“ byla poněkud komplikovaná a sedací část v těsné blízkosti ozubeného kola veřejnost nenaplňovala důvěrou. Faktem však zůstává, že Fontana svým návrhem vynesl myšlenku pomůcky pro imobilní zpět na světlo světa.

Na konci 16. století se stala idea opět aktuální zásluhou španělského vládce Filipa II., jenž v té době čelil onemocnění dna. Byl tudíž doživotně upoután na lůžko či židli. Proto židle prošla mnohými úpravami pro panovníkovo pohodlí. Některé z jejích prvků jako polohovatelnost opěr či pevné područky se dokonce užívají dodnes. Významnou součástí se stala také drobná kolečka na nohách židle.

Průmyslové revoluce a 20. století

Stejně jako v mnoha dalších oblastech se také na vzniku invalidního vozíku výrazně podepsala průmyslová revoluce. V té době získala židle dvě talířová ozubená kola a vertikální hřídele, která se pomocí krouživého pohybu madly dávala do pohybu. Později byl vozík doplněn třetím otočným kolečkem pro lepší manipulaci i stabilitu, hmatnou obručí, odpružením nebo pneumatikami.

20. století přineslo řadu dalších vylepšení, například skládací vozík nebo mechanickou brzdu. O většinovou část pokroku se zasloužili inženýři Herbert A. Everest a Harry C. Jennings Sr. Invalidní vozík držel krok také s trendem motorizace, a tak se jeho součástí stal v rámci pokusů spalovací nebo elektrický motor.

Dnešní invalidní vozíky

Současníci si mohou vybrat mezi dvěma základními typy. Prvním je mechanický invalidní vozík, jehož hybnou sílu představují sami lidé – buď uživatelé vozíků přímo, nebo jejich opatrovníci. Další variantu zastupuje invalidní vozík elektrický. Ten se snaží ulehčit život především těžce postiženým se slabým svalstvem. Pohon zajišťuje elektrická jednotka sestávající z baterie, motoru a řídící jednotky. Nedílnou součástí elektrického invalidního vozíku je osvětlení, brzdy a dobíjecí akumulátory.

Zpracoval: adm

Zdroj: Meyra