Zápisky: Nezapomenutelná dakarská rallye

Právě jsem byl podruhé na cestě na Kapverdy, souostroví poměrně vzdálené – zhruba 1000 km přes Atlantský oceán od Senegálu. Odmalička jsem koukal na sportovní zpravodajství o závodě v Dakaru a nevěděl o názvu země. Chtěl jsem poznat například klima a infrastrukturu města, africkou mentalitu a kulturu, komunitu neslyšících, ostrov otroků a růžové jezero… Jakých je tedy pět důvodů, proč vyrazit do Senegalu?

Seděl jsem a koukal z okénka letadla v první řadě, díky Bohu, kvůli moji bolesti páteře bych nevydržel sedět jinde. Letěli jsme na jih od Sahary, tedy nad Mauretánií asi dvě hodiny nad suchou a prázdnou pustinou. Vzpomínal jsem, že Světová federace neslyšících delegáti získali jednou do projektů subsaharské regiony za účelem transformace. Nechtěli zde projekty rozjíždět, naopak jeden z nich soustředili na sever Afriky, neboť je to vysoce riziková oblast. Přistání v Dakaru bylo ve večerních hodinách, to už mě sedací část po cestě dost bolela. Přímo cestou do hotelu jsem pocítil africkou atmosféru. Na druhý den slunce vyrazilo nad okolí hotelu mezi bezpečnostní ploty. Na rozdíl od severní Afriky kde kdysi byly diktátorské režimy, ale po arabském jaře se mnoho změnilo v duchu demokratického vlivu na společnost.

Naopak v Senegalu je riziko. Moje cesta nebyla jen dobrodružství, ale také riziko pro zdraví. V Atlantickém oceánu jsem se v soli vykoupal, ale vzpomínám na nepříjemnosti, jak jsem při plavbě u Lisabonu nohy do vody nedostal, kdy celé mé tělo zamrzlo v křeči. Jak jsem nemohl plavat skoro 4 dny, a pátý den se mi povedlo kousek uplavat. Při vzpomínkách na Titanik a s těžkým dechem. Voda nebyla průhledná kvůli počasí a v okolí ještěrky a dravci.

Na první celodenní návštěvu mě doprovodilo taxi, do kabinetu keramického kurzu, které bylo vedeno, komunito neslyšících tak, jako u nás chráněné dílny. Lidé jsou šikovní, na stole bylo plno váz a mís pro veletrh na kongresu v Paříži, který se konal právě v červenci.

Další se mimochodem bude konat za 4 roky v Jižní Koreji. Zastavili jsme se ve škole pro neslyšící v chudinské čtvrti. Když jsem vystoupil na parkovišti z auta do horka a znečištění, vyšla mi naproti kráva. Podél ulice bylo spoustu lidí a auta špinavější než špinavé. Moje tělo bylo strnulé, ale vyšel jsem po schodech do druhého patra a ihned viděl na podlaze klečící paní při muslimské modlitbě. Nadále na mě dýchalo dusno, místnosti špinavé, na zdi škrábance, bez hygienického zázemí. Děti bez rozdílu věku při dvojjazyčném vyučování. Úředními jazyky jsou arabština a francouzština a ještě také znakový jazyk, který byl vytvořen smícháním znaků amerického znakového jazyka. Jak jsem psal v knížce pod názvem Malý průvodce pomocí neslyšícím v rozvojových zemích z roku 2016, vzniklo to vlivem Fosterové výchovy na západě Afriky.

Děti měly radost a některé zvědavě koukaly z vedlejší ředitelny. Krátce jsme si společně popovídali v překladu francouzštiny a amerického znakového jazyk. Po hodině už se dusno nedalo vydržet. Odjeli jsme autem do Dakaru. Přes dálnici je to rychlejší a viděl jsem pokrok v rozvoji infrastruktury. Ale mrakodrapy v prostředí Dakaru mi nevyhovují. Nejsem architektem, ale v mých očích uzavírají odpad a neudržitelnost. Ani v měřítku klimatu nedávají rozum. Ekonomicky je na tom země podobně jako Řecko, ale v západní Africe jsou pyšní. Ekonomické dluhy od doby, kdy se odpojily francouzské kolonie před padesáti lety. Představitelé státu studovali na francouzské Sorbonně a po ukončení svých studií obsadili místa na správách, manažeři z Evropy pracující v hotelích, bankách a velkých firmách Zbytek jsou obyčejní pomocníci, a ještě hůř jsou na tom zdravotně postižení, včetně neslyšících. To je velký rozvoj země? 

S asociací jsem vyjednával po sdělení od Světové federace neslyšících, kdy jim psali o dlužné částky za členské příspěvky dle kategorického HDP asi 50 amerických dolarů za rok. Nezaplaceno je skoro tři roky kvůli tomu, že vládní agentury ani agentury při OSN s Asociací neslyšících nespolupracují a nepodporují ji. Neslyšící jsou živobytím závislí na svých sourozencích. Podle zvyklostí nejmladší sourozenci včetně neslyšících žijí u rodičů a zbytek zdravých sourozenců je posílán pro jídlo a oblečení. Neslyšící jsou často negramotní kvůli školám, které jsou závislé na nepravidelných financích. Také zejména německé či nizozemské projekty jsou ovlivněny orálními metodami.

Podél ulic jsem zdálky pozoroval monumentální sochy, když jsme autem dojeli na kopec, kde stojí 49 metrů vysoké bronzové sousoší, kterému u nás říkáme „v sovětském stylu“. Na vyhlídce nad mořem stojí svoboda „nezávislost“, kterou zde postavili v roce 2010.

Já jsem nakonec skončil na kapačkách v hotelu, kvůli infekci, kterou jsem dostal ve škole. Když přišel čerstvý medicínský absolvent po promoci, mladý doktor ze Senegalu s úsměvem, který měl rozzářený zuby, psaním anglicky jsme komunikovali. Psal mi, že jsem se určitě toulal a přišel do styku s lidmi či dětmi? A nezapomněl jste si sebou roušku? Před odletem jsem ještě dostal injekci proti malárii.

Ještě jsme stihli jet lodí na ostrov Gorée (neslyšící senegalci znakují pro Gorée: ruce křížem vzhůru a nepohybovat s nimi). Tam je malý přístav a víc turistů nejen z EU, ale také ze vzdálenější konců Afriky, například Nigérie či Nigeru. Před šesti stoletími byla oblast osídlená Portugalci, později Holanďany a nakonec Francouzi. Kdysi tu existovat největší trh s otroky na pobřeží Afriky s nejhroznějšími příběhy lidí bez občanských práv. Navštívil jsem místní muzeum, kde své stopy zanechali také například pan Klaus a bývalý prezident Obama. Snažil jsem se vnímat, co tehdy miliony Afričanů zažívalo a co nemá nepodobu epochy koncentračních táborů 20. století.

Na poslední misi se mi podařilo jet na růžové jezero, kterému se říká „Lac Rose“. Můj podhled se odrážel od růžového jezera, když zapadalo slunce. Tamní slunce je tmavější červené barvy a soli je tam silnější více než v Izraeli. V jezeře jsem smočil napůl nohy v teplé vodě.

Autor: Roman Lupoměský  

Neslyšící s nadějí/Deaf Hope

organizace.nsn@gmail.com/ www.neslysicisnadeji.org