Problematika zdravotně postižených v rukou Veřejného ochránce práv (VOP)

Začněme vzpomínkou na rok 2015, na konferenci uspořádanou organizací Neslyšící s nadějí v rámci projektu „ČR ještě neratifikovala Opční protokol k Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením“, která se konala v Praze. Česká republika počítala s Úmluvou již v roce 2009, kdy měla povinnost zřídit monitorovací orgán pro naplňování práv osob se zdravotním postižením dle článku 33 odst. 2 této Úmluvy. V realitě bylo naopak zpoždění kvůli politikám MPSV ČR, několika námitkám Úřadu vlády ČR, prostřednictvím Národní vlády zdravotně postižených ČR. V rámci zákona byla schválena teprve v roce 2017.

Právě letos instituce VOP převzali působnost v ohledu zákona jakožto monitorovací orgán se zaměřením na globální problematiku práv osob se zdravotním postižením. Nedávno, díky zaměstnancům z VOP projeli několik krajů a vybrali jmenováním jedenáct (ne)laiků do poradního orgánu jako zástupců dle jejich typů postižení. Tito zástupci budou soustředit na pravidelná setkání s VOP své podněty. Politologové považují veřejného ochránce práv jako roli mluvčího.

Chování poradního orgánu se podílí nap připomínkování právních předpisů ochránce a zaujímá stanoviska ke strategickým dokumentům a právům osob se zdravotním postižením. VOP nemůže soupeřit s ministerstvy, vzhledem k tomu, že by se dostali do střetu zájmů jako instituce. Pokud  NNO hájí svá práva argumentací na ministerstvech, při řešení je nejlépe se touto cestou domoci s pomocí VOP svých práv. Veřejný ochránce práv cítí blízkost k obyčejným lidem také NNO spíše, než na jiných úrovních ministerstev.

Česká republika Úmluvu o právech pro osoby se zdravotním postižením reflektovala ve vnitrostátních předpisech legislativy v oblasti zdravotní, sociální a v oblasti vzdělávání pro osoby se zdravotním postižením dle mého soudu lépe, v porovnání s jinými státy V4.

Současně máme dvě ministerstva, například Ministerstvo práce a sociálních věcí a Ministerstvo zdravotnictví. Zástupci NNO jsou zastoupeni v pracovních skupinách těchto ministerstev, které se zabývají příbuznou oblastí. Zaměstnavatelé či politologové z těchto ministerstev ignorovali pomalejší posuny avizovaných předpisů legislativy od okénka k okénku, tento proces poté není dělán transparentně ani efektivně. Pokud by došlo ke změnám v resortech a vznikl jeden centralizovaný, například ministerstvo zdravotnictví a sociálních věcí, určitě by to zvýšilo průhlednost právních předpisů legislativ pro potřeby osob se zdravotním postižením a vyskytovalo by se méně námitek NNO prostřednictvím VOP.

Autor: Roman Lupoměský

Neslyšící s nadějí/Deaf Hope

E-mail: organizace.nsn@gmail.com/ www.neslysicisnadeji.org