ADVENTNÍ POUŤ TELČÍ A OKOLÍM – společná aktivita lidí zdravých a handicapovaných

24. 11. 2018 jsme se vydali do Telče na poslední společnou doprovázenou pouť letošního roku.  Společná pouť je vždy o propojování lidí, událostí, prožitků a o sdílení. Díky vstřícnosti Univerzitního centra v Telči,  www.uctelc.cz,  jsme se tak propojili s akademickou půdou. Za tuto možnost jsme nesmírně vděčni a děkujeme. Věříme, že toto propojení není poslední a v rámci možností se nám podaří jej posílit.

Úvodní kruh pouti přinesl přirozeně téma Adventu – čas očekávání narození nového, čas, kdy jsme více uvnitř, kdy je hodně tma, a tak je třeba se podívat na své vnitřní světlo, nakolik svítí a hřeje nás a okolí. Čas slunovratu, tedy vyrovnání tmy a světla. 

Prostřednictvím osobního prožitku průvodců přišlo také téma smrti. Smrt dává hranice našeho konání. Ukazuje mantinely, že náš čas je omezen a je třeba ho vyplnit smysluplně a nepromrhat. Nese v sobě ale také téma propouštění lidí, potažmo věcí, vztahů a vzorců chování či myšlení ze svého života. Nesli jsme si toto téma na cestu. Na čem v životě ještě lpíme a už to má být dávno propuštěno?

První zastavení pouti bylo na Náměstí Zachariáše z Hradce, kde nám Nikola z centra Medou poutavě povyprávěla o historii Telče, o jejích osobnostech a zajímavostech.  Díky za pestré a živé vyprávění. Následně jsme prošli zámeckým parkem za město a ponořili se do přírody schované v husté mlze.

Procházeli jsme náročnějším úsekem cesty. Zdolali jsme několik kluzkých lávek a různými oklikami našli svůj první cíl, kapli svatého Karla Boromejského. Toto dědictví předků bylo zamčeno, jako možná i naše vlastní rodinné dědictví schováváme někde pod zámkem. Navíc „Karel“ nebyl tam, kde jsme ho čekali. A tak jsme se s „Karlem“ rozloučili a vydali se úžasnou až tajemně působící cestou zvanou Lipky zpět do Telče.

Cestou padl slib, že navštívíme Muzeum techniky, které budeme míjet. Jenže jsme zjistili, že listopadové soboty bývá muzeum běžně zamčené. Slib byl vyřčen a co s ním? Jak už se to na poutích stává, odpověděla „náhoda“. Když jsme postávali před zamčeným muzeem,  procházel okolo majitel a nabídl se, že nás vpustí dovnitř. Užili jsme si velmi cenného dědictví předků v hmotné podobě – historické vozy, různé stroje a předměty nezbytné pro naše předky. V neposlední řadě jsme obdivovali výstavu kočárků. Úžasný zážitek pro Evu, která miluje dobové kočárky a panenky. A pro nás ostatní, že jsme mohli prožitek spolusdílet.

Značně unavení  jsme se vydali na dobré jídlo ke Švejkovi.  Poté na už setmělém náměstí jsme závěrečným kruhem pouť uzavřeli. Ukázalo se, že nejvíce všichni ocenili společný čas, možnost povídat si s lidmi, které jinak v životě nepotkávají. S hmotným dědictvím předků jsme se potkali na této pouti několikrát  – dědictví města Telč, kaple stavěné našimi předky, stroje a vozy v Muzeu techniky, Švejkova restaurace. Avšak jaké je to nehmotné dědictví našich rodinných předků? Odpověď můžeme hledat každý v sobě. Cesta k „diamantům“ může vést přes hodně odpadu nebo odlupování slupek. Ale stojí to za to!

Věřím, že tato pouť pomohla alespoň zaklepat na dveře rodinného dědictví či poselství každému z nás. Zda, a nebo kdy dveře otevřeme je na našem rozhodnutí.

Autor a zdroj: Ivana Kmochová

Kruhcentrum, z.s., Humpolec
Tel. 736 442 694

www.spolecnepoute.cz, 

www.kruhcentrum.cz, www.doprovazenepoute.cz

Ivana@kruhcentrum.cz, 
Facebook Kruhcentrum