Tým složený pouze z handicapovaných se účastnil NONSTOP závodu 111 HODIN

Každý tým měl za úkol zvládnout trasu dlouhou 2222 km za 111 hodin. Týmy v počtu 2, 4, nebo 8 cyklistů museli mít ve svých řadách alespoň jednoho handicapovaného cyklistu. Každý přihlášený tým měl svého patrona – handicapovaného člověka, pro kterého jel. Organizátoři také vyzvali tým Černých koní. Černí koně tuto akci pojali způsobem sobě vlastním a rozhodli se vyzkoušet tuto trasu s týmem složeným pouze z handicapovaných. Věčný boj s navigací, silničním provozem, počasím a hlavně s únavou spojenou s nevyspáním, ale i se zdravotními problémy. Bylo jasné, že s týmem poskládaným převážně z „hobíků“ není možné porazit favorizované týmy s perfektní logistikou, sponzorským zázemím a s domestiky, kteří doprovázeli jednotlivé účastníky tohoto maratonu. Proto také pořadatelé umožnili týmu Černých koní zkrácení trasy ve slovenské části závodu. Jak jsme předeslali, nešlo o vítězství, ale o účast a vyzkoušení si tohoto závodu. Černí koně také chtěli motivovat ostatní handicapované k aktivnímu životu.

Složení týmu

5x handbike – Jan Pihera, Roman Strnad, Marian Vilhan, Martin Břoušek, Katka Antošová
1x tricykl – Zdeněk Zvolský
2x kolo –Tomáš Mastík, Petr Kocman

Manager a řidič – Tomáš Pouch

Členy týmu jsme požádali o odpověď na tři otázky:

Jaký byl tvůj nejsilnější - nejemotivnější zážitek z této akce, pocity na startu a pocity v cíli?

Marian Vilhan

Nejsilnější zážitek: Vždy, když nám vyjádřil někdo úplně cizí podporu, ať už přímo na trati nebo prostřednictvím facebooku. Hlavně to zvládnout ve zdraví a šťastně dojet do cíle. Bohužel jsme nezvládli trasu závodu projet v celé své délce (jako jediný tým jsme byli všichni handicapovaní), tak příští ročník bude vyžadovat lepší logistiku, přípravu a souhru týmu...

Zdeněk Zvolský

Asi úžasné reakce kolegyň a kolegů, kteří nás předjížděli, komentovali to slovy „Jste borci a pro mnohé z nás inspirací!”, když auta před námi zastavovali jen proto, aby nás pozdravili a zatleskali. Dokonce se k nám i jeden pán na trase přidal a jel jen tak, společně s našim handbikerem, ač byla noc. A nezapomenutelné a strašně milé bylo každé přivítání v kontrolním stanovišti. Pocit na startu byl naprosto fantastický, cizí týmy se navzájem hecují a povzbuzují. Průjezd tunelem Blanka zážitek na celý život. Pocity v cíli nepopsatelné, nádherné, ale i zároveň smutné. Smutné jen proto, že tato akce končí. Ačkoli jsme nebyli první v cíli, cítili jsme se jako vítězové. Chtěl bych touto cestou poděkovat všem za nezapomenutelné zážitky.

Roman Strnad

Silný zážitek? Až tak silný nebyl žádný, ale vidět třeba kluky (Tomáš Mastík a Petr Kocman), jak dokážou po několika dnech a stovkách kilometrů dupat na kole, tak to jsem byl překvapen. Jak málo spánku stačilo našemu doprovodu (Tomáš Pouch), to jsem žasnul a litoval ho, ale čas na spánek nebyl. Zážitek byl, když lidi kolem cest povzbuzovali a řidiči také. Nepříjemný zážitek byl, když mne a doprovodné vozidlo při jízdě do kopce předjížděl blbec a v protisměru přijížděla auta, která musela zajet do příkopu, aby mohl projet a mne nepřejet. Tečku tomu dal, když za horizontem zastavil a asi si to chtěl s klukama vyříkat. A asi ten nejsilnější zážitek byl příjezd na Ladronku, kde nás čekali rodiny a přátelé, kteří nám gratulovali k výkonu, a to i jezdci z ostatních týmů. Pocity ze startu? Nervozita a dobrý pocit z dobrodružství, které mělo trvat 5 dní. Pocity v cíli? Únava, radost z lidí, kteří nás přišli podpořit a radost, že je to za námi.

Martin Břoušek

Nejsilnější zážitek pro mě byl, když nás poznávali lidi na trase, mávali nám, povzbuzovali a ke mně se dokonce připojil úplně cizí cyklista a asi 20 km mi dělal doprovod, což bylo úžasné, jelikož to bylo po 10. hodině večerní. Pocity na startu? Těšil jsem se, že poznám nové lidi, místa, kterými jsem ještě nejel, ale také, že konečně zjistím, co vydrží mé tělo. Pocity v cíli? Únava, úleva a radost, že jsme nezklamali sami sebe a dojeli jsme do cíle. Byl jsem hrdý na celý náš tým, že jsme to dokázali.

Jan Pihera

Bylo jich víc - vyjet (autem) na Dlouhé stráně a zažít svítání, dojezdy na některá průjezdová místa Hostinné, Košumberk, Kladruby. Byl jsem překvapen velikostí Košumberku, krásou, ale bohužel i množstvím pacientů.  Pocit na startu, jsem tady a patřím do družstva. Jsem účastník velké akce poprvé a zřejmě naposled. V cíli, prostě dojetí. Ale i zklamání ze svého výkonu. A velké uznání všem, kteří dojeli, velké uznání tahounům týmu - Petrovi Kocmanovi a Tomáši Mastíkovi. Jsou navíc prima parťáci. A poděkování Tomáši Pouchovi, prostě za vše...

Tomáš Mastík

Akci jsem pojal po druhém dni jako společný trénink s Petrem Kocmanem. Jezdili jsme společně mezi 80 - 140 km  a  nejvíce se mě vtiskl do paměti výjezd na Holé Stráně při východu slunce. A pak vjezd do léčebny v Košumberku. Natěšenost, zvědavost a taky jak si ostatní poradí s únavou. Také soužití lidi po víc jak 3 dnech vždy prověří odolnost a přátelství. Úleva a radost, bylo to dost náročné. V duchu jsem si říkal, že už to nikdy nepojedu, ale člověk říká a čas vždy mění.

Petr Kocman

Zážitek, svítání na Pradědu. Pocity na startu, vůbec nevím do čeho jdu, ale těším se. Pocity v cíli, škoda, že to končí.

Kateřina Antošová

Myšlenka závodu, integrace handicapovaných mezi zdravé. Nejeli jsme jen pouze za našeho patrona Romana, ale i pro všechny naše fanoušky. Přímo na startu jsem nebyla, do závodu jsem nastoupila až později. V cíli jsem si oddechla, že všichni dorazili živí a relativně zdraví.

Manager týmu Tomáš Pouch

Nejsilnější zážitek? To se těžko vybírá. Celá akce byla silným zážitkem, fakt mě bavila. A asi nejvíc se mi líbilo dělat doprovod Tomášovi a Petrovi, kteří jeli na silničkách z Hostinného do Liberce a pak do Mnichova Hradiště. Kluci jeli spolu a pro mě vidět jejich spolupráci na kolech byl cyklistický koncert.

Pocity na startu jsem neměl moc slavnostní, byl jsem řidič a měl na starosti taktiku. No, a protože mi hned ráno přestalo fungovat nabíjení pro mě důležité navigace, hned po startu jsem musel tento problém vyřešit. Ještě ten den se mi vybila autobaterie, tak jsem měl start a následující hodiny trochu perné…

Do cíle jsem dojel s minimem spánku, vzhledem k přípravám i bolestem nohy jsem od pondělí do neděle měl naspáno ani ne 15 hodin a v cíli jsem byl už dost mimo. Teď když se k tomu v myšlenkách vrátím, mozek už měl velké problémy rozeznat sny od reality a stálý boj s mikrospánkem si vybíral svou daň. 

Jsem moc rád, že jsme se akce účastnili, a to, že jsme si zkrátili trasu, mě nemrzí. Byli jsme jediný tým složený pouze z handicapovaných a jenom dva lidi jeli na normálních silničních kolech, ostatní na handbicích a ještě jel jeden tricykl. Náš tým odvedl parádní sportovní výkon, který se minimálně vyrovná výkonům ostatních týmů. A poslední místo s penalizací dvou dnů neberu jako neúspěch. Jsem na všechny z týmu hrdý!

 Zdroj: Tomáš Pouch

Zpracoval: ret