Pobyt v nemocnici

Někteří z nás tráví v nemocnici mnohem více týdnů než ostatní. Je nevýslovné štěstí, jde-li do nemocnice osmdesátiletý člověk a to ještě na oddělení, které se ponejvíce zabývá výměnou kloubů. Dalo by se říci, že já jsem na takovém oddělení jako doma. Když jsem dostala pozvánku k nástupu na ortopedii – septické oddělení, přeci jen jsem odvahu trochu ztratila. Naděje, že mi pomohou od bolestí, ztracenou odvahu tlačila do popředí.

Rodina byla ráda, že skončilo čekání. Také mi doporučila, abych hodně spala, naspala něco do zásoby, spánek prý posiluje. Přijetí od personálu bylo velice milé. Malý pokoj se třemi postelemi mi upravili tak, že jsem na vozíku mohla na postel a zpět na vozík, také do koupelny.

Brzo jsem poznala, že pobyt přeci jen nebude tak vhodný k vyspání, ale že to bude pěkná vojna. Všechen personál byl profesionální, milý a vstřícný. Svoji práci musel vykonat bez ohledu na pacientovy ospalé oči. Den začínal po páté hodině ranní a končil před dvaadvacátou hodinou. Začínal injekcemi, antibiotiky v kapačce, mytím, stlaním, léky, malou vizitou, následovala denně velká vizita, snídaně, převazy, infůze, mytí podlahy, stolků a prachu ve výškách, mezi tím nějaké ty mísy, měření tlaku, zvonění mobilů. Zde se pozastavím – protože spolubydlící byly starší dámy, zvonění mobilu by vzbudilo mrtvého. Než jsem si zvykla, vždy mě vylekalo. Následoval oběd, návštěvy, opět nějaké ty léky, tlaky, infůze, večeře. Během dne ještě nějaké to vyšetření, na které vozili s postelí. To v malém pokoji bylo náročné, muselo se s ostatními postelemi hýbat.

Tečkou denního koloběhu byla puštěná televize, na které si dámy nenechaly ujít seriály vysílané na Nově a Primě, což také přinášelo v hodinovém seriálu tři osmiminutové vstupy stejných reklam a upoutávek na další programy. Jsem velkou odpůrkyní tohoto nového trendu televizí na pokoji. Pacienti si mohou přinést malé rádio a sluchátka. Nerušili by tak klid druhým.

Po čtrnáctidenním koloběhu jsem padala, i v tak nabitém dni, do chvilkové dřímoty. Ta mi způsobovala pouze bolení hlavy. Po měsíčním pobytu jsem se dostala domů, kde jsem se hodila do ticha a spánku. Abych mohla pochválit vstřícný přístup k pacientům celého personálu oddělení, má na tom velký poddíl vedení oddělení. Vždy tomu tak bylo a bude. Motolská nemocnice nemá moc dobrou pověst mezi lidmi. To se netýká lékařů, spíše ošetřujícího personállu. Nemyslím si však, že toto je jediné oddělení, které mohu pochválit.