Monolyže jako možnost vrátit se do hor

Nikdy bych neřekl, že se můj život může během pár vteřin tak zásadně změnit. Před nehodou jsem byl pořád v pohybu – sport byl přirozenou součástí každého dne. V létě kolo, hory, běhání, v zimě lyže. Potřeboval jsem to. Nejen fyzicky, ale hlavně v hlavě. Pak přišla autonehoda a s ní zranění páteře. Najednou bylo všechno jinak. Z člověka, který byl zvyklý fungovat naplno, se stal někdo, kdo řeší úplně základní věci. První týdny a měsíce si člověk ani nepřipouští, co se vlastně stalo. Pak to začne docházet. A s tím přijde i období, kdy ztratíte chuť cokoliv dělat. Nejhorší pro mě nebyla ani tak fyzická stránka, ale ta hlava. Měl jsem pocit, že všechno, co mě bavilo, už pro mě skončilo. Hory, pohyb, svoboda. Najednou jsem jen seděl a koukal, jak ostatní žijí život, který byl ještě nedávno i můj. Trvalo docela dlouho, než jsem se z toho začal pomalu sbírat. Nešlo to najednou. Spíš malé kroky. Nejdřív jsem si zvykl na nové fungování, pak jsem začal zkoušet věci, které jsem dřív neznal. A postupně jsem zjišťoval, že i s handicapem se dá žít aktivně. Jen jinak. Velký zlom přišel ve chvíli, kdy jsem se poprvé dostal zpátky do hor. Ne na vrchol, ne na túru, ale prostě být tam. Ten pocit, že jste venku, že kolem vás fouká vítr a že nejste zavřený mezi čtyřmi stěnami, byl strašně silný. A pak přišla myšlenka na lyžování. Upřímně – ze začátku mi to přišlo úplně nereálné. Lyže pro mě byly vždycky o pohybu, o kontrole těla, o dynamice. Nedokázal jsem si představit, jak by to mohlo fungovat teď. Nakonec jsem se dostal k monolyži. Sedíte v ní, máte jednu lyži pod sebou a k tomu stabilizátory v rukách. První pokus byl spíš o seznamování než o lyžování. Člověk si musí zvyknout na úplně jiný způsob pohybu, na rovnováhu, na to, že všechno řídí rukama a těžištěm. Ale pak se to začalo lámat. První oblouk, který už nebyl jen náhoda. První jízda, kdy jsem měl pocit, že to trochu ovládám. A najednou se vrátil ten známý pocit. Rychlost, vítr, soustředění na každý pohyb. Nebudu říkat, že je to stejné jako dřív. Není. Ale je to blíž, než jsem si kdy myslel. A hlavně – je to zpátky. Dneska už to neberu tak, že jsem o něco přišel. Spíš jsem si našel jinou cestu, jak se k tomu vrátit. Možná složitější, možná pomalejší, ale pořád moje.