Počátky mého vzpírání

Když jsem se dostala poprve do Rehabilitačního ústavu v Kladrubech, jezdilo se ještě na tříkolovém mechanickém vozíku. Byl to vozík bez obručí, používali jsme kožené rukavice. Tyto vozíky měly dřevěnou opěrku na záda i dřevěné sedátko. Přesto na něj ráda vzpomínám, protože jsem na něm prožila začátky své sportovní cestičky. S kamarádem Františkem jsme téměř denně jezdili po okolí Kladrub, troufli jsme si i do Vlašimi, což je celkem 14 km a ne jen po rovince. Klopené zatáčky byly u těchto vozíků namáhavé. Nejezdili jsme pouze po asfaltových cestách, ale odvážili jsme se do okolního lesa, kde ještě žádné vyasfaltované cesty nebyly. Nejednou jsme měli malinkou dušičku nad nastalým problémem s další cestou. Byli jsme však borci.

Po několika měsících tohoto turismu, jsme dostali chromové vozíky Ortopedia Kiel. Vypadaly líp, ale ta váha. 24 kg plus naše hmotnost, to už dalo rukám zabrat. Přesto jsme jezdili dál, jen málo kdy jsme někoho donutili se k nám přidat. V dalších volných chvílích jsme se účastnili basketbalu i stolnímu tenisu. Po půl roce tohoto tréninku byly v Kladrubech hry. Kladrubské hry obsahovaly hodně disciplín. Plavání a, z jistých důvodů i běhy, jsme vynechali.

Jízdu na vozíku, slalom, pin pong, košíkovou a vzpírání jsme s Františkem, coby nerozluční sportovci, absolvovali. V jízdách jsme neměli konkurenci, v ostatním jsme také nepropadali. Na závěr však bylo vzpírání. Nechtěla jsem se účastnit, protože jsem vzpírání nikdy netrénovala. Ale „donutili“ mne svým popichováním. Když jsem ležela na lavici, na otázku kolik si dám, jsem odpověděla, že mi je to jedno a zavřela jsem oči, abych ty kotouče neviděla. Představila jsem si děvčata, která byla přede mnou a která většinou zvedala jen tu tyč. V duchu jsem chtěla zvednou trochu víc, ale co to je víc. Když mi řekli, že je vše připraveno, jako správný vzpěrač jsem protřepala ruce, namazala a šla na to. Na konce tyče jsem se nepodívala, jen jsem si připoměla rady jak se má postupovat. Šup a bylo to. Velký potlesk mě „probudil“ s tím, že mi trochu přidají na další dva pokusy. Řekla jsem, tak jo. Ty pokusy jsem nezvedla. Zvedla jsem se a zeptala, kolik to bylo. Odpověď zněla 77kg a dali přídavek na 80kg. Nejsem žádný obr, bylo to mnohem víc než moje váha, ale dala jsem to.

Od té doby jsem párkrát soutěžila, ale osud mne zavál tam, kde možnosti nebyly. S kamarádem Františkem jsme jezdili po různých dálkových pojezdech – tehdy stále na těžkých vozících, i když já už měla 20ti kg – sportovní. Skončili jsme, když nastoupila nová mladá generace, které jsme sice ujížděli, ale nás to zmáhalo.

Dnešní možnosti z hlediska vozíků jsou úžasné a nesrovnatelné s dobou sedmdesátých let. Přesto jsem přesvědčena, že ne jen my dva, ale i ostatní s námi sportovci, jsme byli nadšenci pohybu, který nám zdravotní stav dovoloval. Porovnávali jsme si fyzičku v pojezdech, např. Ratibořický pojezd – ten měřil 10 a 20km. Pro nás to byla pouze dvacítka, než ji zrušili. Ta dvacítka byla deset jakžtakž, druhá desítka les-bláto-hrozná cesta. Mladší pojezd Hvězda, ten však probíhal ponejvíc na rovince a nebyl dlouhý, ale to už nám vyhovovalo. Už jsme nebyli nejmadší.

Novým vozíčkářům doporučuji, aby se zapojili do sportovní činnosti. Je to moc prima. Pozor však na ruce, ty vás, na stará kolena, budou trápit. 

Tento článek je také vzpomínkou na Františka, který před několika lety zemřel.