"Je to o lidech..." II. - ŠVADLENKY

A máme tu pokračování naší rubriky „Je to o lidech...“ – tentokrát se vám představí tři úžasné ženy, které společně tvoří tým Švadlenek v naší šicí dílně. Dílna funguje v režimu podporovaného zaměstnávání, narozdíl třeba od obchůdku, kde probíhá pracovní trénink. Na to, jak se v dílně švadlenkám pracuje, co se v ní všechno děje a jak to vlastně celé vzniklo, jsem se zeptala nejen paní mistrové Ilonky. Svůj pohled a zkušenost přidaly i Simča a Kačka – zaměstnankyně dílny.

Ilona:

„Pocházím z Jedle (Jedličkův ústav), kde jsem pracovala jako mistrová, nebo (chcete-li) učitel odborného výcviku v dílně učebního oboru „šití oděvů“ bezmála 25 let. V průběhu výuky jsem postupně přicházela na to, že i když jsou děvčata hodně šikovná, po absolvování školy je zaměstnavatelé často nechtějí, protože v oboru nemají praxi. Navíc bývá handicapem jejich postižení a pomalejší pracovní tempo. Tak jsem dostala nápad, že by absolventky zůstávaly na dílně, pracovaly na různých zakázkách a tím praxi získávaly. Přibližně ve stejnou dobu přišla velká zakázka na šití adventních kapsářů (cca 300ks) pro organizaci Cesta domů. S posvěcením tehdejšího ředitele Jedle a za nemalé podpory Borůvky jsme koncem roku 2012 rozjeli nový projekt – Švadlenky, který přibližně dva roky fungoval souběžně s dílnou učebního oboru. Ačkoliv mnohdy bylo náročné vše zkloubit dohromady, vnímala jsem fakt, že se vše odehrává na jednom místě, jako velmi přínosné. Nespornou výhodou totiž bylo to, že studentky učebního oboru mohly vidět, jak to funguje v reálu, když je někdo na pozici švadlenky skutečně zaměstnaný. Pro většinu z nich to bylo velmi motivující. Přesně, jako kdysi fungovalo rozdělení rolí v dílně: učeň – tovaryš – mistr. Projekt se však začal pomalu rozjíždět, zakázky přibývaly a postupně nám začínalo být jasné, že nebude možné vše nadále realizovat v jedné dílně. Naše možnosti prověřila zejména zakázka na 700 ks vyšívaných vánočních přáníček, díky které jsme přijali další pracovní sílu.. Do toho se množily drobnější objednávky od zákazníků „z ulice“ – většinou opravy a úpravy oděvů. Nakonec se tedy projekt Švadlenky od učebního oboru definitivně oddělil a od podzimu roku 2015 máme dílnu vlastní. I pro mne znamená tento projekt novou příležitost, novou pracovní energii a realizaci nápadů, které jsem měla dlouho v hlavě. Je skvělé, že se našli správní lidé ve správný čas na správném místě. Věřím, že se naše dílna bude nadále rozrůstat a že zde najde uplatnění více absolventů z Jedle. Čas, který tu mohou strávit, není jen o získání zkušeností a praxe (která je pro případné zaměstnavatele tolik důležitá), ale také o seberealizaci a nabytí zdravého sebevědomí. S učebním oborem tedy nadále spolupracujeme, na léto mám domluvené dvě holčiny z řad studentek, které chtějí přijít na brigádu a zkusit si pracovat pro opravdového zákazníka za opravdové peníze. No a po prázdninách už nás čekají přípravy na Vánoce...“

Simča:

„Po základní škole jsem šla na Praktickou školu 3letou – obor domácnost. A po praktický jsem studovala švadlenu, to bylo taky na tři roky. Po škole jsem zkusila garsonku (samostatné bydlení v Jedličkově ústavu) s tím, že si zkusím někde pracovat. Měla jsem vyhlídnutou naší Ta Kavárnu, kde jsem nakonec byla jako personál. Byla to dobrá zkušenost. Potom byl druhý rok garsonky, kde jsem si zkusila práci v Maturusu jako grafička na počítači, zkusila jsem to. Jinak jsem měla úkoly, který jsem plnila. Chvíli nebylo nic. Ale pak byla nabídka práce dělat šperky, bylo to zajímavý. Takže umím něco z toho udělat, ale i opravit. Někdy v polovině září 2012 byla velká zakázka ve švadleně, kde jsem studovala, tak jsem se vrátila k oboru. Byly to vánoční kapsáře. Chvíli mi trvalo, než jsem si vše oživila, ale nakonec jsem zjistila, že jsem z těch studií skoro nic nezapomněla. Vklouzla jsem do toho celkem hravě. V tý dílně mi bylo dobře. Byly tam i holky, který to studovaly, já s Renatou jsme byly pro ně vzor. Renata přišla později. Byla tam fajn atmosféra. Měly jsme i větší zakázky i menší (většinou opravy oděvů). A teď jak jsme ve svý dílně, tak si užíváme tu pohodu ještě víc. Je tam paní mistrová, já a Kačka, která je tam 2x v týdnu. Měli jsme velký zakázky (vestičky pro zaměstnantce Český pojišťovny, podhlavníky a záclony do autobusu a další). Jak jezdím MHD tak koukám po lidech jak co mají ušitý.“

Kačka:

„Studovala jsem v Jedličkově ústavu 9. třídu ZŠ a střední školu sociálně správní. Potom jsem byla na internátě a studovala jsem rok jazykovou školu. Pak jsem nastoupila na Vyšší odbornou školu soc. – práv. (4 roky). Dohromady jsem v Jedli tedy asi jedenáct let. V současné době bydlím na Chodově v bezbariérovém bytě. Přibližně třičtvrtě roku jsem sháněla zaměstnání, v oboru sociální práce se mi to ale bohužel nedařilo. Jednou jsem šla do Jedle navštívit kamarádku a potkala jsem maminku spolužáka, která mi řekla, že ve Švadleně je velká zakázka na vyšívaná vánoční přáníčka. Já moc ráda vyšívám – od malička, a tak mě to moc zaujalo. Zavolala jsem tedy do Borůvky paní ředitelce a poptala se na možnost práce v dílně. Začátkem prosince jsme si spolu domluvily schůzku, přijela jsem se do dílny podívat a už jsem tu de facto zůstala. Vyšívám, pomáhám na zakázkách (skládám, párám a připravuji), nově jsme začali vyrábět přívěsky na klíče, které plním dutým vláknem a obšívám. Do dílny chodím dvakrát týdně, mám to tu moc ráda a nejlepší na tom je, že mohu dělat to, co mě opravdu baví. Jestli chcete, ozvěte se – vyšiju vám, na co si vzpomenete!“

Takže – máte roztrhnuté kalhoty? Chcete si nechat přešít košili na sukni, případně sukni na plavky? Máte v plánu velkou nebo i malou akci a chcete na ni hosty pozvat originálním způsobem? Chcete zaujmout neotřelou dekorací, ozdobou či módním doplňkem? Bez obav se na nás obraťte - vyšijeme, ušijeme, přešijeme vše, co se namane!