Jak jsem se dostal do Domova Fauny

Jmenuji se Azur. Proč ne Azor, to by bylo jméno pro psa vhodnější, je asi dáno tím, že jsem měl obývat pokoj se svým novým mladším páníčkem. Ten pokoj byl celý modrý, jako to azurové nebe. Do rodiny dvou dospělých a jednoho jedenáctiletého kluka jsem se dostal jako vánoční dárek. Asi proto, že kluk by měl mít kamaráda. Když mě dovezli pod vánoční stromeček, nebyl jsem úplné štěňátko. Bylo mi sedm měsíců, byl jsem jen o trochu menší než fenka vlčáka. Nadšení nejen kluka, bylo nakažlivé. Také jsem byl moc rád, že mám takové páníčky, proto jsem vrtěl ocáskem, až mě bolel. Pozornost mých pánů opadala s tím, jak kluk rostl. Když mu bylo patnáct, mně teprve pět, byl stále někde venku a na mne neměl čas. Také velcí páni mě zanedbávali. Všichni zapomínali, že potřebuji ven, abych udělal svoji loužičku a hromádku. Taky už jsem nedostával tak dobré jídlo. Dali mi to, co měli na talíři. Často mě z toho pálila pusa a bolelo břicho, taky jsem musel dlouho čekat u roury, ze které teče voda, než si všimli, že ji nemám ve své misce.

Jak šel čas, stávalo se, že právě kvůli těmto potížím a bolestem břicha, jsem musel udělat hromádku či loužičku doma. Já za to opravdu nemohl. Když to viděli moji páníčci, začali hrozně na mne křičet a dostal jsem výprask. Bolelo to. Při tom posledním nadávání a výprasku mě dal pán obojek a šli jsme ven. Byl jsem rád, že venku udělám svoji potřebu, ale ejhle. Pán mě dal do auta a někam se jelo. Když jsme zastavili pán odešel. Mne nechal v autě. Později přišel s pánem, který se na mne zadíval, přitom na mne promluvil jemným hlasem, pohladil mě měkkou, buclatou rukou.

Od té chvíle jsem se ničeho nebál. Nebránil jsem se s ním jít. Ani hlavu jsem neotočil, dívá-li se za mnou můj pán. Jen jsem slyšel odjíždět známé auto. S novým pánem jsem obešel travnatý pozemek, kde jsem poprvé viděl velká zvířata, jak se pasou v ohradě. Byly to kozy, berani, koně, prasata, nu spousta zvířat. Později jsem si na ně zvykl. Také jsem viděl voliéry s ptáky. Když jsem udělal svá čůrací znamení, zašli jsme do místnosti, kde si mne prohlédl další pán – pan doktor, taky moc hodný. Ale ten první ve mně zanechal ohromný dojem. Začal jsem mít pocit, že tento páneček mě nebude nadávat a bít za něco, co jsem udělal nerad. Po prohlídce mě dovedl do čisté boudy s malým, ale mým výběhem.

Tak jsem začal život v Domově Fauny. Proč je Domov Fauny u zvířátek a lidí oblíbený? Proč, to vám povím v následujících řádcích. V Domově Fauny bylo kolem mne hodně psích kamarádů, dost jsme štěkali. Povídali jsme si s jakými bolestmi jsme do tohoto Domova Fauny přišli. Také kolem nás chodili lidé. Nejprve jsem nevěděl, co jsou zač. Po čase mi došlo, že jsou to lidé, kteří si vybírají psa. Bylo hodně pejsků, kteří se před nimi nakrucovali a mrskali ocásky jako o život. Já se však schovával do svého domečku – jak jsem si nové bydlení nazval.

Moje chování neušlo mému novému hodnému pánečkovi. Když si pro mne přišel na procházku, ptal se mě, proč to dělám, proč se schovávám. Jak jsem mu mohl říct, že chci zůstat jenom s ním. Položil jsem mu hlavu do klína a koukal na něho moc smutnýma očima. Začal mě hladit a usmívat se. Já byl moc šťastný. Od té doby mnoho kamarádů odešlo k novým páníčkům, já však toho svého našel právě v tomto Domově Fauny. Jmenuje se Karel, Karel Soukup. Často slyším toto jméno a tak vím, že je poblíž a že za mnou co nevidět přijde.

Domov Fauny je tedy mým opravdovým domovem. Je tu krásně, čisto a co je nejdůležitější, jsou tu lidé, kteří mají zvířata opravdu rádi.

Domov má hodně příznivců a partnerů. Často sem jezdí, ale nejvíc pan Hlaváček z D.I.Seven, a.s. Nepůjdu s vámi, ale můžete se k nám podívat každý den, kromě polední přestávky, kdy všichni odpočíváme. Pro představu, co vás čeká, ukáži pár obrázků z Domova Fauny.

Tak nashledanou!