Od myšlenky k činům

Bylo to letos v létě. Seděla jsem na gauči a sledovala, jak ve slunečním paprsku poletuje smítko. Zatančilo kolem květin na parapetu, ještě se na okamžik zatřepetalo ve slabém vánku a dosedlo ke svým kamarádům, kteří se usídlili na mojí kytaře. Bylo to poslední smítko, které jsem viděla. Ne snad, že by další nepoletovala, ale moje oči už je nezachytí.

Když jsem o měsíc později balila do krabice všechny věci k vyšívání, abych je dala svým neteřím, podivně mě píchlo u srdce. Už dávno nejsem žádný sportovec, ale muzika, výtvarné umění, výšivka, psaní, zahrada… to vše mě bavilo a to vše opouštím. Co teď? Jsem izolovaná doma a jestli nenajdu cestu z nicnedělání, zešílím z toho. Nemůžu se celý den jen tupě dívat do televize. Můžu být ještě nějak někomu prospěšná?

A tehdy jsem začala přemýšlet. Co mám opravdu ráda? Muziku. No, tak na chvíli počkám a časem snad zrealizuji svůj odvážný plán na další kapelu, když ta nynější není schopná přijmout moje omezení. A co ještě? Psaní. Jenže moc špatně vidím a prsty mě taky nechtějí poslouchat. A o čem bych psala? Proč? Pro koho?

A pak mi to došlo. Vždyť je něco, o čem vím opravdu hodně a co nevím, dokážu si najít. Po práci v kanceláři umím i s mým omezením psát na klávesnici dostatečně dobře a písmo se dá zvětšit, abych ho dokázala přečíst. S počítačem toho moc jiného sice neumím, ale rychle se učím a základy mi pro začátek vystačí. A tak se vyrojil nápad, první myšlenka a mozek začal pracovat.

A na konci října jsem překvapila sama sebe, když jsem poctivě našetřené peníze investovala do vlastního projektu – webových stránek o roztroušené skleróze. Že je podobných stránek spousta? To jistě je, ale i na mě, od které všichni okolo čekají, že si bude jen stěžovat a bude bulet, jsou tyto stránky prostě přívalem depresí. Nemám zájem psát takhle. O tom totiž ta nemoc není.

A ačkoliv mi práce trvá velmi dlouho a zdravotní stav mě v poslední době lehce převálcovává, takže se stránky na tři týdny dostaly do fáze stagnace, nevzdávám se a vracím se opět k práci. A pokud dokážu dodat sílu alespoň jednomu jedinému člověku, má to vše smysl.

Po poradě s redakcí portálu „Žiju s handicapem“ si troufám představit své virtuální dítě i Vám (za tento krásný slovní obrat i podporu děkuji Mgr. BcA. I. Kobylákové). Ačkoliv je ještě v plenkách a do batolecího věku mu zatím mnoho chybí, pomalu nabírá na síle a věřím, že si najde své příznivce. Za Vaše zpětné reakce budu velmi ráda.

Vendulka Bočková

www.zivot-s-rs.cz

http://www.zivot-s-rs.cz/news/co-predchazelo-webu/