Příběh amputáře

Napíši vám příběh, který jistě některým s podobným handicapem, pomůže v boji smířit se s postižením. Před mnoha lety jsem se setkala s mužem, říkejme mu J.Š., který při nehodě na motorce přišel o obě nohy. Jedna těsně pod kolenem, druhá v polovině stehna. Koníčkem J.Š. před úrazem byla myslivost.

První týdny po úraze pro něho byly prý nesmírně těžké. Rodina se mu rozpadla, zaměstnání – lakýrník ve výškách – musel opustit, neznal nikoho s kým by o svém životě mohl mluvit. Byla to sedmdesátá léta, tedy žádný internet, mobil či jiná pomoc v místě jeho bydliště nebyla.

V takovém smutném stavu se dostal na rehabilitaci v Kladrubech. Bez zájmu ležel na posteli, odmítal chůzi i cvičení. Nepomohlo domlouvání, nepomohla ani dílna, kde se pracovalo se dřevem (to byl další jeho koníček). Jeho stav nebyl personálu lhostejný. Všimli si dívčiny, pojmenujeme ji E.V., která na patro jezdila z jiného patra za kamarádkou. Zdála se jim milá, veselá i hezká. Požádali ji, zda by nechtěla svojí energií oslovit pana J.Š., který ležel na sedmilůžkovém pokoji. Bude mít dovoleno jezdit na pánský pokoj když se jí povede smutného pacienta přimět trochu k životu.

Povedlo se. J.Š. začal spolupracovat. Cvičení a chůzi vzal doslova útokem. Postupně to byla chůze s menší oporou – vysoké berle se změnily na francouské hole, francouské hole často vyměnil za tlačení vozíku v místním lesíku se svoji léčitelkou. Ta tam byla chmurná nálada.

Na druhý rok se s E.V. oženil. Odstěhovali se k Opavě, kde bylo polesí. To už J.Š. chodil pouze o holi, kterou si našel v lese, byl to takový samorost. Nejprve v novém bydlišti po lese hledal další samorosty, později se seznámil s místními myslivci. Jeho láska k myslivosti se znovu probudila. Udělal si kurs myslivosti, pořídili si psa – Českého fouska – koupili první brokovnici. Chůze s hůlkou po lese, psem a puškou přes rameno dávala dojem, že J.Š. má pouze něco s kolenem, ani jeho přátelé nevěděli, že nemá obě nohy. Zůčastňoval se s nimi stavby a oprav posedů, dokázal na posedy vylézt. Jeho činnost se nesoustředila pouze na les, postavil garáž, pracoval s klienty ústavu Hrabyně v dílně, kde vyráběli drobnosti ze dřeva.

Všechna tato aktivita měla i záporné stránky, velmi bolestivé. Otlaky na pahýlech byly časté. Jen málokdy ho donutily k odpočinku, sám říkal, že pokud by několik dnů neobul protézy, obutí by bylo ještě bolestivější, nohy by se změnily. Protézy jsou dnes jistě kvalitnější. Přesto, když J.Š. začal chodit, měl podkolení šněrovací, druhou dřevěnou přísavku. (Poznámka pro ty, kteří mají protézy)

Moje přátelství s manželi bylo přerušeno mým odstěhováním. Před deseti lety jsem se dozvěděla, že i jejich cesty se rozešly. Příčiny rozchodu nejsou důležité pro obsah článku, kterým jsem vám chtěla přiblížit, jak důležité je najít po podobných tragédiích spřízněnou duši. Člověka, který nebude litovat, ale který bude podporovat vůli k dalšímu, obtížnějšímu životu. U J.Š. to byl všímavý personál a E.V.