Tady je to jen pro zdravé

Vzpomněla jsem si na příhodu, kterou vyprávěl zpěvák Karel Černoch. Kamsi volal, a když se představil: „Dobrý den, Černoch,“ z druhé strany se ozvalo „Tady je to jen pro bílé.“

Nějak podobně si připadám teď já při hledání práce. Ačkoliv náš zákon jasně říká, že člověk nemá povinnost sdělovat potencionálnímu zaměstnavateli svůj zdravotní stav a je dostačující, že prošel profesní prohlídkou u smluvního lékaře firmy, ke které chce nastoupit, jsou omezení, která prostě člověk sděluje. Já se ale vrátím na úplný začátek své nemoci a pochopíte, že ne vždy je v praxi možné vyhnout se diskriminaci ze zdravotních důvodů.

Střední školu jsem sice studovala, ale z osobních důvodů (respektive díky pubertální hlouposti) jsem odešla těsně před koncem třetího ročníku, takže jsem měla ukončené jen základní vzdělání. Pro práci prodavačky či pokladní v supermarketu ale nikdo nic víc ani nevyžaduje, takže mi to po nějakou dobu naprosto stačilo. Moje nemoc začala pádem ze schodů a vyknutím kotníku. V té době jsem krátce bydlela v Praze a měla nové zaměstnání jako hlavní pokladní v jednom supermarketu (tento post díky praxi, kterou jsem měla z jiného místa v jiném městě). Jenže jsem byla ve zkušební době a pochopitelně na takovou práci stojí dalších deset lidí ve frontě a zaměstnavatel nehodlal čekat, až budu zase fit, takže jsem dostala výpověď. Svojí diagnózu jsem ale ještě tenkrát neznala.

Po několika měsících jsem nastoupila jako prodavačka (v dnešní době s nóbl výrazem asistentka prodeje) ve zverimexu, kde se prodávala i živá zvířata. Poctivě jsem se učila o ně starat a zvládat to učit i kupující. V práci jsem byla denně 14 hodin a po nocích jsem pak šprtala vše o teraristice a pískomilech a činčilách a rybičkách… A pak se ozvala nemoc a já se sesypala na silnici a dostala se do nemocnice. Opět jsem byla ve zkušební době a práci jsem věnovala už tolik sil, že jsem o ni nechtěla přijít, takže jsem konečně znala diagnózu, podepsala revers a chodila jen ambulantně na kapačky. Nikomu v práci jsem nic neřekla. Neměla jsem projevy, kterých by si snadno všimli, a věřila jsem, že to zvládnu. Pak jsem byla v RS poradně pro léky, a když mi je sestra v čekárně předávala, šel náhodou okolo na nějaké vyšetření i personalista z mojí práce. A světe div se, další den jsem dostala výpověď. Tři dny před koncem zkušební doby. Ptala jsem se proč, ale moje nadřízená sama nechápala důvod, protože si na mě jako na zaměstnance nikdy nikdo nemohl stěžovat a firma lidi potřebovala. Věděla jsem svoje, ale neměla jsem jak to dokázat.

Pomocí systému kamarád má kamaráda jsem nakonec sehnala místo v centrálním poštovním oddělení jedné banky. Kancelářská práce, zdálo by se, že výhra a pohoda. Realita byla ale jiná. Práce byla hodně náročná psychicky i fyzicky, museli jsme stíhat neskutečné množství úkolů za minimum času a zvládat ještě diskuze s různými odděleními banky, vypravování kurýrů do poboček po celé Praze a ranní i večerní poštu pro pobočky ve zbytku republiky. První měsíce jsem doma probrečela, nenáviděla jsem to tam, ale potřebovali jsme nutně ten plat, který jsem domů nosila, takže jsem vydržela, vše se poctivě naučila a nakonec jsem to tam měla moc ráda.

Když jsem pak narazila na bankéře, který měl trojnásobný plat oproti tomu mému, a já mu jednu věc vysvětlovala desetkrát a on to stále nechápal, řekla jsem si: „Když tohle jelito může mít maturitu, proč jí nemám já?“ a nastoupila jsem na studium. Předchozí roky střední školy se mi už nepočítaly, takže jsem začala dálkově od prváku na gymnáziu a chodila tam dvakrát měsíčně na výuku. Pracovala jsem, o víkendech a po nocích studovala a nemoc se začala zhoršovat.

Že lehce pajdám, to šlo vždy nějak „okecat“, ale když mi začala vynechávat jemná motorika a já neudržela v ruce propisku, věděla jsem, že je konec a musím s pravdou ven. A konec to opravdu byl. Chvíli si mě tam sice ještě nechali, protože za mě těžko hledali náhradu, ale kolegyně mi to dávaly pěkně sežrat. Během pár týdnů jsem se zhoršila o tolik, že jsem musela chodit o berlích, takže některé práce jsem nemohla zvládnout a musely je dělat za mě. Sice jsem místo toho vzala zase jejich povinnosti, ale přesto už se mnou nikdo ani nepromluvil a já byla nakonec ráda, když jsem mohla v klidu odejít.

Zůstala jsem chvíli na nemocenské, pak už ale přišel vozík, zhoršení všeho možného, částečná slepota a já přešla z nemocenské do invalidního důchodu. Teď už své postižení neschovám. Školu jsem dokončila, jen jsem ještě nestihla odmaturovat, protože Cermat není připravený na to, že někdo zdravotně padne pár dní před maturitou a potřebuje najednou upravení maturity k psaní na PC a k navýšení času, ale letos to snad konečně dokončím a pak třeba půjdu i na vysokou.

Nedávno jsem si ještě měla možnost přivydělávat doučováním češtiny a literatury, protože jestli něčemu opravdu rozumím, tak je to právě náš jazyk a vzhledem k novým podmínkám maturity jsem měla dostatek studentů - tedy především proto, že jsem sestavila i učebnice k rozborům textů, které používají i moje bývalé profesorky a právě ty mi dodávaly studenty. Jenže všichni již odmaturovali a já nové studenty nemám, takže jsem se snažila najít podobnou práci přes agenturu. Jsem ale izolovaná v bytě a není v mých možnostech docházet ke studentům domů a to agenturám silně vadí, kupodivu víc než to, že sama ještě nemám maturitu. A díky mojí neschopnosti docházet mi vždy tak hezky zaobaleně řeknou totéž: „Tady je to jen pro zdravé.“