Když přátelé nechápou

Bylo to někdy v polovině roku, když jsem seděla doma, zírala na pohyblivé obrázky v televizi a zároveň se snažila přesvědčit hodiny, aby zrychlily svoje tempo. Kamarádi se na mě už několikrát vykašlali, ale tentokrát slíbili, že se někdo z nich obětuje a přijede si pro mě. Konečně zase jeden večer, kdy s nimi můžu jít zpívat a hrát. Konečně zase jeden večer, kdy se potkám s lidmi, které mám tolik ráda. Konečně…

„Proč nezpíváš?“ obořil se na mě David hned po druhé písničce. „Je to pro mě blbá tónina, to já nevytáhnu, takhle jsme to přece nikdy nehráli.“ „Ale Petře to tak vyhovuje, ona s námi teď zpívá, tak to hrajeme podle ní, takže se snaž!“ Polkla jsem věty o tom, jak falešně Petra zpívá, neudrží první hlas a není ji stejně slyšet dál než na metr od stolu a snažila jsem se.

Tři písničky a já měla křeče v prstech. Musela jsem kytaru na chvíli odložit. A hned přišly další výčitky: „A proto to hrajeme, jak chce Petra, ona alespoň hraje, ty se ani nesnažíš,“ sjel mě David naštvaně a otočil se ke mně zády. Když se moje prsty uklidnily a já chtěla znovu začít hrát, už jsem mu neviděla na ruce a netušila, od jaké tóniny to zase hrají. A tak jsem tam jen seděla, snažila se alespoň občas zpívat, tvářila se vlídně a cucala svojí malinovku.

„Příští týden zase hrajeme, ale nebude tě mít kdo přivézt, tak snad někdy příště,“ řekl mi David na rozloučenou. „Můžu přijet taxíkem,“ navrhla jsem. „To je zbytečný, stejně budeme zkoušet na vystoupení a zpívat bude Petra. A odehrát celý večer taky umí. Neřeš to, někdy ti zavolám a uvidíme se. Čau.“ Jen jsem sledovala jeho vzdalující se záda a polykala slzy. Hádaly se ve mně žárlivost, naštvání a především obrovské zklamání.

Od doby, co David zjistil, že používám invalidní vozík, nikdy mi nezapomene vpálit větu „když na něj jednou sedneš, už nevstaneš“. Proto se na každé hraní nadopuji léky proti bolestem a křečím a odhodlaně se plazím na berlích. Ale s citlivostí prstů toho při vší dobré vůli moc udělat nedokážu.

Přátelství skončilo. Už nikdy nezavolal. Teď už se prostě jen známe. Pouze náš basák se mi ozývá a občas mě na nějaké to hraní vezme s sebou. My dva jsme přátelé už hodně let a i k muzice jsem ho přivedla já. Nikdo jiný z party mě nevidí rád. Pro Petru jsem konkurence, kterou neumí překousnout a pro ostatní brzda, na kterou nechtějí brát ohledy. Nechápou, že nestojím o nějaké ohledy, jen chci, aby mě i s mými limity přijímali dál jako jejich součást a neodstrkovali mě. Ale to už se zřejmě nikdy nezlepší.

A vždy, když mě pak basák veze domů, říká: „Oni to nechápou, nevidí, kolik sil tě každý takový večer stojí. Však já to vím od tvého muže. Ale neboj, jednou se na ně oba vykašleme a najdeme lidi, kteří to pochopí a budeš zase zpívat a hrát.“ Jednou…