Bezbariérové bydlení - tak trochu boj

    Je to už dva roky, kdy můj zdravotní stav dostal punc invalidního vozíku. Stejně tak, jako u každého jiného omezení, které s sebou nemoc přinesla, i tehdy jsem si řekla „no budiž, tak budu mít o pár koleček navíc,“ polkla, nadechla se a začala hledat způsob, jak vše zvládnout. Bez nejmenších pochybností bylo jasně rozhodnuto, že je nutné hledat jiné bydlení. Tady, kde žijeme nyní, jsme moc rádi, ale dvě patra bez výtahu, kopcovitá lokalita a pidi koupelna i toaleta, které není technicky možné bezbariérově upravit, rozhodly za nás. Takže jsme začali hledat.

    Nechtěli jsme zabrat místo někomu, kdo by ho snad potřeboval víc, tudíž nás první kroky vedly k realitním kancelářím. Asi byste byli překvapení, co vše lze chápat pod pojmem „bezbariérový byt“. Po prvních třech prohlídkách jsme se naučili konkrétněji ptát už po telefonu a netáhnout se na jakékoliv místo kdekoliv jen proto, že si realitní agent myslí (!), že byt je bezbariérový. On totiž ne každý je schopný pochopit, že madlo u vany ještě neznamená bezbariérovost bydlení. Ráda bych řekla, že to celé je pouze nadsázka, ale, bohužel, tak vypadá realita.

    Nejvíc nás tenkrát rozesmál mladý, odhadem asi dvacetiletý, realitní agent, který nás zatáhl do bytu v přízemí jednoho rodinného domu. Majitelkou měla být, dle jeho slov, starší paní, která bude určitě ráda za dlouhodobý pronájem mladému páru. Tak starší paní byla asi o pět let starší než já (to mi ještě není ani třicet) a ke vchodu pronajímaného bytu vedlo 15 velmi prudkých schodů z velmi prudkého svahu. A byt samotný na tom s bezbariérovostí nebyl o moc lépe.

    Po roce se mi k vozíku přidala dezorientace v prostoru způsobená těžkým postižením zraku, takže jsme vzdali pátrání po realitkách a rozhodli se k podání žádosti na úřad. Vzhledem k tomu, že nechci poškozovat ničí jméno a ani si nechci podřezávat větev, na které ještě stále sedím, budu se snažit další psát tak, aby k tomu skutečně nedošlo.

    První úřad, na který jsme se obrátili, měl evidentně smysl pro humor. Paní X nás přesvědčila, že dokumenty musíme odevzdat u nich a ne na úřadu vyšší instance. Takže jsem obtelefonovala řadu míst a lidí, sehnala veškeré potřebné papíry a pak čekala, co bude dál. První vyjádření od paní X znělo:„My nemáme bezbariérové byty, ale skutečně první podání žádosti musíte nechat zde.“ Pak přišla informace, že nárok na bezbariérový byt od města skutečně mám a dokumenty budou předány k dalšímu úřadu. Předat jedny papíry v rámci jednoho města trvalo kupodivu měsíc. Takže celá anabáze u úřednice X byla na půl roku, bezpočet telefonátů a několik osobních návštěv.

    Dokumenty převzal druhý úřad a paní Y byla překvapená, proč první úřad rozhodoval o něčem, co vůbec nemá. V překladu – půl roku v háji a pro nic.

    I druhý úřad opět schvaloval a schválil. Přišla nabídka prvního bytu. Už na papíře to vypadalo zoufale a v reálu… Kvůli vozíku jsem nebrečela, z tohoto bytu se mi brečet chtělo. To je snad neskutečný vtip. Tohle skutečně naše město nabízí handicapovaným? Kdybych řekla, že nebyl bezbariérový, lhala bych. Kdybych řekla, že nebyl krásný, také bych lhala. Ale dle měřítek byl dostatečně velký pro dvě osoby. Dle reality byl smutně malý i pro jednoho.

    Během „prohlídky“ (stáli jsme v jedné místnosti a dívali se do zdí a dveří) nám nezapomněl zástupce správcovské firmy vyprávět o ukázce bytu starší paní s postiženým dospělým synem, který měl hybné omezení, a tudíž byl zapotřebí byt se sprchovým koutem, aby ho matka zvládla sama přepravit, a zároveň trpěl záchvaty, během kterých dokázal překonat zabezpečení okna a vyskočit z něj. A byt, který této ženě nabízel, měl vanu a nacházel se v 11. patře s nezasklenou lodžií.

    Takže nyní čekáme znovu. A dle úřednice Y máme být rádi, že mám diagnózu, kterou mám, protože jsem se vešla do tabulek a byl mi schválen nárok na bezbariérový byt, zatímco mnoho jiných vozíčkářů nezíská ani to. Jasně, jsem doslova nadšená a tleskám těm, kteří rozhodují.

    Po dvou letech pokusů je realita taková, že žijeme pořád na stejném místě. Já izolovaná doma, můj partner má na krku vše, co je za dveřmi našeho bytu a doma vše, nač nestačím. Dle mojí lékařky mám mít pozitivní myšlení, jinak mě nemoc sežere zaživa. Dle úřednice Y máme být trpěliví, ale počítat s tím, že nic lepšího neuvidíme. Tak jsem trpělivá a pozitivní a je to děsně bezva. Ale pro každý případ si nechávám předepisovat antidepresiva. Co kdyby náhodou…